Magic House

NAROZENINY

Do sobotního rána jsem se probudila na tváři s úsměvem. Měla jsem totiž narozeniny. A Lukas taky. Dnes to je vlastně týden od té naší schůzky. Musím říct, že od toho dne se toho vážně hodně změnilo. Mnohem lépe vycházím s Lukasem, sice teď do školy nechodí, ale pokaždé když ho potkám, je to o mnohem lepší, než dříve. Ale jsem z něho tak moc zmatená, vážně. V jednu chvíli se líbáme, ale pak se pomalu ani nepozdravíme. Jsem si jistá, že spolu nechodíme, ale na Lukasovi mi děsně moc záleží, ale nevím, zda to Lukas cítí stejně.

Další věc co se změnila je Kyle. Od toho večera, kdy mi házel kamínky do okna, jsem ho neviděla. Nechodí do školy a mám o něj veliký strach. Je to můj velmi dobrý kamarád, možná nejlepší, mám ho ráda, ale upřímně mě děsí, že nevím co s ním je. Mám o něj strach.

Dost velkých změn také pozoruji u Elizabeth. Docela dobře spolu vycházíme. Také jsem se začala bavit s Donovanem, dokonce se s ním bavím víc, než s Lukasem. Donovan je fajn, vlastně vždycky byl, jenom jsem si to nikdy neuvědomila.

Neměla jsem jenom strach o Kyla, ale i o Lukase. Dost často jsem slyšela, jak se s Donovanem hádají. Někdy to bylo i uprostřed noci. Děsilo mě to, ale nechtěla jsem se do toho plést.

Vstala jsem s postele, kterou jsem ihned ustlala. Šla jsem do koupelny, kde jsem si vyčistila zuby a namalovala se. Pak jsem přešla do šatny a tam jsem si na sebe oblíkla modré džíny a šedý volný svetr. Vlasy jsem si svázala do volného drdoly a seběhla dole, abych se mohla nasnídat.

"Dobré ráno, ty naše oslavenkyně." oslovili mě rodiče ihned, jakmile jsme vstoupila do kuchyně. "Ahoj." řekla jsem, když jsem prošla kolem jídelního stolu, kde seděli. "Kde je Elizabeth?" podivila jsem se, když jsem si všimla její nepřítomnosti. "Jela do Londýna." řekla mi máma a jedla lívance. "Aha..." odvětila jsem. "Jenom nám prosím tě neříkej, že bys ji tu chtěla na své narozeniny. Tak moc ti určitě k srdci nepřirostla." řekl táta a začal se smát. "No to rozhodně ne." řekla jsem a rychlou chůzí jsem došla ke stolu a usedla na své místo, kde byla nyní připravena moje narozeninová snídaně. "Přejeme dobrou chuť." řekl táta a chytl mámu za ruku a já se na oba usmála. Vypadali vážně šťastně. To dělá asi to miminko. Podívala jsem se na mámino břicho a všimla jsem si, že povyrostlo. Rodiče jsou šťastní a já vlastně taky. Po dlouhé době jsem se dnes u snídaně cítila velmi dobře, ale i přesto jsem měla obavy. Měla jsem obavy z toho, co se stane, až propukne moje síla. No to se dozvím až dnes v noci. S Lukasem jsme se totiž dohodli, že se sejdeme na jeho místě v lesích a společně půjdeme tam na tu skálu, jako naposled a uvidíme, co se bude dít.

Bylo kolem páté odpoledne a já jsem byla s rodiči v obýváku. Pozorovali oheň v krbu a já jsem seděla v křesle. "Mackenzie?" oslovil mě táta. "No?" řekla jsem s pohledem upřeným na oheň. "Víš co jsme s maminkou už dlouho neslyšeli?" otázal se. "Netuším." řekla jsem a pokrčila rameny. "Tvoji hru na pianu." dořekl táta a já zakoulela očima a povzdychla jsem si. "No." řekla jsem beze zájmu. "Mac, prosím." řekla máma, ale já jenom zatřepala hlavou. Nechtěla jsem hrát na piano. Ne teď.

Další hodinu jsme seděli v tichosti a pak jsem promluvila. "Mohla bych jít kolem osmé ven?" řekla jsem a podívala se na rodiče. "Co myslíš Richmonde, může?" řekla máma a podívala se na táta a ten jí něco pošeptal, na což máma přikývla. "Něco za něco." prohlásil táta. "No poslouchám." řekla jsem docela otráveně. Oba ani necekli, jenom táta ukázal prsten na piano. Povzdechla jsem si. "A musím?" otázala jsem se. "Chceš jít ven?" oplatil mi to táta. Velmi hlasitě jsem polkla a protočila oči. Zvedla jsem se a přešla k velkému oknu, kde stálo piano. Sedla jsem si k němu a podívala jsem se na klávesy. Cítila jsem, jak na mě civí rodiče. "Víte, že to je po hodně dlouhé době, že j?" řekla jsem a nadechla se. "Samozřejmě a také víme, jak moc si skvělá." řekla máma a mile se na mě usmála. "Byla. Byla jsem dobrá." řekla a pomyslela jsem si na nemilou vzpomínku.

Bylo to před čtyřmi lety. Na piano jsem hrála od pěti let a byla jsem vážně skvělá. Už od osmi jsem měla sen jít na hudební konzervatoř, na kterou bych pravděpodobně šla před dvěma měsíci, kdyby se nestala ta nehoda. Když mi bylo jedenáct, jela jsem večer v zimě s rodiči na pianistické vystoupení. Byla tma, mlhavo a velmi namrzlá silnice. Jeli jsme a táta se kvůli mě na malinkou chvilinku nesoustředil na silnici. Do teď si to živě pamatuji. Mluvila jsem na něj a on se otočil a začal se smát, pak nevybral zatáčku a dostali jsme na té námraze smyk a vybourali se. Nikomu se na štěstí skoro nic nestalo. Táta měl jenom pár odřenin a pohmožděnin, máma naražené zápěstí. Ale já. Já jsem měla zlomené čtyři prsty na právě ruce a zápěstí na levé, a to pro mě znamenalo, že se už nikdy nedostanu na konzervatoř a nikdy nebudu stejně dobrá jako dřív. Do dnes si tu nehodu dávám za vinu.

Protáhla jsem si ruce, jako dřív a zhluboka jsem se nadechla. Začala jsem hrát. Prvních pár not bylo velmi špatně, ale pomalinku jsem se dostávala do rytmu. Hrála jsem moji nejoblíbenější skladbu od Beethovena. Nehrála jsem ji tak rychle, jak by se měla, ale hrála jsem ji. Když jsem poslouchala noty, které vycházely z piana, probouzelo to ve mě staré pocity. Nebyly to ty veselé. Byl to smutek.

Když jsem dokončila skladbu, rodiče mi začali tleskat a oba měli na tváři úsměv. Já ovšem ne. Byla jsem smutná a nebyla jsem ani v nejmenším s mým výkonem spokojená, ale přinutila jsem se k úsměvu. "Můžu teda jít?" vychrlila jsem ze sebe a rychle odběhla od piana. "Ano, ovšem." řekla máma a já jsem vyběhla nahoru do pokoje. Připravila jsem se a šla jsem.

"Tak já teda jdu jo?" zakřičela jsem na rodiče z předsíně, kteří byli v obýváku. Obula jsem si boty. "Jo dobře, ale prosím tě Mac, do půlnoci doma. nezapomeň, že zítra kolem desáté pojedeme do Londýna a tam oslavíme ty tvé narozeniny." řekla mi máma a táta se usmíval. "Jo, tak dobře. Ahoj." řekla jsem a vyšla ven z domu.

Procházela jsem kolem osvětleného kostela a šla směrem k hřbitovu. Šla jsem sama ve tmě, ale z nějakého důvodu jsem se nebála. Přišla jsem k tomu hřbitovu a vyskočila na zídku. Sedla jsem si tam a rozhodla jsem se, že tam strávím chvíli času, protože mám ještě necelou hodinu do našeho srazu s Lukasem.

Seděla jsem a pozorovala hvězdy na obloze. Dnes byly dobře viditelné, protože obloha nebyla zatažená. Zadívala jsem se do tmavé oblohy a bylo ticho, ale najednou někdo za mnou do tmy promluvil. "Všechno nejlepší Mac."