Magic House

VÍC NEŽ KAMARÁD

Už je to skoro dva týdny od doby, co jsem sledovala stín a následně byla na tom místě, které mě absolutně vysílilo. A taky to jsou dva týdny od doby, co jsem mluvila s Lukasem. Vážně. Od chvíle, co jsem usnula u mě v pokoji na posteli, jsme spolu nepromluvili jediné slovo. No teda až na dvě krátký věty. A to bylo minulý týden při hodině biologie, kdy jsme měli odevzdat ten projekt a díky Lukasovi máme za jedna. Jinak bychom měli asi za pět, protože já jsem na to úplně zapomněla a s Lukasem jsme se už ani kvůli tomu nesešli, a tak se nejspíš rozhodl, že ho udělá celý sám, za což jsem mu neskutečně vděčná. No a jakmile jsme ho měli odevzdat úplně se mi zastavilo srdce, ale Lukas zachránil situaci a po hodině jsem mu řekla, že mu děkuji a on řekl, že to byla pro něj jenom maličkost. To je celý co mi řekl, nic víc, prostě to dořekl, otočil se a odešel pryč. A z velké části nechápu co mu je, ale vím, že uvnitř mě je ukrytý malý kousek, který mu naprosto rozumí. Chovala jsem se k němu hrozně. Líbala jsem se sním, pak dělala, že o něj nemám zájem, políbila Kyla a pak, když jsme s Lukasem vyčarovali ty světlušky, jsem prostě jenom utekla. Když se na to tak zpětně dívám, tak to vypadá, jako bych ho tahala za nos.

Jedna z mála věcí, které mě teď těší je to, že od toho pátečního polibku s Kylem jsou z nás dobří přátelé. Opravdu. Tu pusu neřešíme a to tak, že vůbec. Ale vím, že se Kylovi líbím, ale on se líbí Emmě a jim by to společně tak slušelo, abych pravdu řekla. S Emmou jsme taky dobré kamarádky, řekla jsem ji všechno co se týče Lukase, ovšem že jsem ji neřekla o té záležitosti s kouzlením, a nebo o té puse s Kylem, ale jinak jsem jí říkala vše a i ona mě. Další věc co mě těší, je to, že si s tátou a mámou jsem o moc bližší. Je to asi kvůli té záležitosti s miminkem, ale to mi nevadí, jsem za to ráda.

Teď jsem měla poslední hodinu a za pár minut mělo zvonit. Byl pátek a druhý říjnový týden, což znamenalo, že přesně za čtrnáct dnů mám narozeniny. A Lukas taky. Aaaa. Konečně jsem uslyšela ten zvonek. Nevím proč, ale dnes to byl snad nejdelší den za celý tento měsíc. Všichni se zvedli a spěchali ke dveřím, aby mohli být co nejdříve venku. Počkala jsem, až se ten dav přežene, a pak jsem těmi dveřmi prošla také. Šla jsem sama dlouhou chodbou, později se ke mě přidal Kyle. "Tak co budeš dělat o víkendu?" zeptal se mě, aby přerušil ticho. "Ještě nevím, nejspíš budu doma s rodiči." řekla jsem a pokračovala v chůzi. "Nešla bys v sobotu večer do kina?" zeptal se mě najednou. "Jo jasně, proč ne, ale bude to čistě přátelský kino." řekla jsem, při čemž jsme se oba zasmáli a já si uvědomila, jakou to muselo dát Kylovi námahu. "Dobře, domluveno. Kolem půl sedmé večer se pro tebe stavím." dořekl. "Tak jo budu tě čekat." řekla jsem, ale to už jsme vycházeli velkými dveřmi do mlhavého odpoledne. S Kylem jsme se smáli na celé kolo nějakému vtipu, ale najednou mi do smíchu vůbec nebylo. Smích mě přešel, když jsme s Kylem procházeli kolem páru, který se zrovna líbal. Ty jeho tmavé oči hypnotizovaly ty mé. Zatřepala jsem hlavou, pohled upřela do země a šla dál. Kyle na mě jenom nechápavě koukal, ale podle mě moc dobře věděl, co se tam právě teď odehrálo. Dala jsem se do rychlé chůze a později, když už jsem si byla jistá, že mě nemůže vidět, jsem se dala do běhu.

Nakonec jsme skončila na té hřbitovní zídce a do očí se mi hrnuly slzy. Seděla jsem tam a cítila jak moc je ta zídka studená, když v tom jsem uslyšela kroky. Otočila jsem se a uviděla toho vysokého kluka s brýlemi a rozcuchanými vlasy. "Je tu volno?" zeptal se, ukázal vedle mě a nahodil úsměv. Přikývla jsem na souhlas. Pak si sedl vedle mě. Chvíli jsme tam seděli a mlčky koukali před sebe, já pořád se slzami v očích. Pak na mě otočil hlavu, já ji naopak sklonila. Chytl mi bradu, na což jsem se mu podívala do očí. Byly tak modré. Pak se usmál a řekl: "Mac, vážně ti za tohle stojí?" "Já nevím." řekla jsem pravdivě. Vážně jsem neměla nejmenší tušení, ale věděla jsem, že mě k němu něco přitahuje, něco silnějšího, než to, co jsem dosud znala. "Mac ty máš navíc." řekl a pořád mě držel za bradu. Zatřepala jsem hlavou, přičemž mi už jedna slza stékala po tváři. Otřel mi ji palcem a já se musela usmát. "A ještě tu kvůli němu budeš brečet? To teda ne!" řekl, aby mi dodal alespoň trošku sebevědomí. Ale já jsem se rozbrečela ještě víc. "Mac, neplač, prosím." řekl tišeji. "To je těžký." řekla jsem mezi malými vzlyky. "Proč?" otázal se nechápavě. "Líbal se s ní, což by mi ani asi nevadilo, ale Lukas se mi při tom díval do očí, chápeš to Kyle?" řekla jsem celá rozrušená. "Tak to teda nechápu, nevím co jsi mu udělala, že je k tobě tak hnusný, ale on si tě nezaslouží." řekl mi tiše do ucha, na což jsem ho musela obejmout. Přitiskla jsem mu tvář k hrudi a on mi položil bradu na temeno hlavy. Když jsem vdechla jeho vůni, bylo to jiný než u Lukase. Z Kyla jsem necítila žádný cigaretový kouř. Bylo to hezčí a jemnější. Pak jsem se od něj pomalu odtrhla a on na mě upřeně zíral. Pak prolomil ticho. "Mac, chci být něco víc, než kamarád."