Magic House

PLÁČ

"Všechno nejlepší Mac." promluvil někdo do tmy. Pohotově jsem se otočila, ale za mnou nikdo nebyl. Seskočila jsem ze zídky a vydala se do lesa, k jezeru. Celou cestu jsem se za sebou ohlížela, protože jsem měla pocit, jako kdyby mě někdo sledoval. Nevím co to mělo znamenat. Nikdy jsem se necítila tak divně a nesvá. Přidala jsem do kroku a zavřela oči.

Jakmile jsem zavřela oči, zatočila se mi hlava, a tak jsem je rychle otevřela. Pak jakoby se celé okolí začalo točit a já se najednou objevila nahoře u jezera. Chvíli mi trvalo, než jsem se vzpamatovala, co se to vlastně stalo, ale pak mi to došlo. Přemístila jsem se. Asi. Rozkoukala jsem se kolem sebe. Sice byla tma, ale byl i úplněk, a tak na vše kolem mě doléhal měsíční svit. Stála jsem v nějakém křoví, takže pochybuji, že by si mě někdo všiml. Já jsem však něco zpozorovala. Lukase, který seděl na lávce a kouřil. Nikdy předtím jsem ho kouřit neviděla. Bylo to velmi zvláštní ho takhle vidět. Nepoznávala jsem ho.

Pomalu a potichounku jsem vylezla z toho křoví a tiše přišla k zádům Lukase. Dřepla jsem si a objala ho. "Mac." řekl zděšeně a šťastně zároveň. "Ahoj." pozdravila jsem ho a sedla jsem si vedle něj, na lávku. Naposled si z cigarety potáhl a pak ji odhodil. "Nemusel jsi to zahazovat kvůli mě." řekla jsem, protože to vypadalo, jakoby si ji teprve zapálil. Lukas mezitím, co jsem mluvila, vydechl kouř. "Ale musel." řekl a chytl mě za ruku. "Ne mě to nevadí." řekla jsem. Opravdu mi to nevadilo, protože jsem věděla, že to je Lukasův způsob, jak se s tímhle vším vypořádat. Já mám taky svůj způsob, jak tohle všechno zvládnout. Pláč. Lukas kouří, já brečím.

Seděli jsme tam vedle sebe a pak se Lukas nahnul k mému uchu. "Všechno nejlepší." pošeptal mi a jemně, ale zároveň dlouze mě políbil. "Tobě taky." odvětila jsem a polibek jsem mu oplatila. Pak mě objal. S ním jsem se cítila v bezpečí a byla jsem šťastná. "Lukasi? Můžu ti něco říct?" promluvila jsem do ticha. "Samozřejmě." odpověděl laskavě. "Když jsem šla sem za tebou, stalo se mi něco divnýho." řekla jsem. "Jak jako divnýho?" otázal se. "No šla jsem z domu a všechno bylo v pohodě. Pak, když jsem přišla k hřbitovu, tak jsem ještě měla čas, a tak jsem si tam sedla na zídku. Seděla jsem tam v tichosti a pak najednou slyším, jak někdo za mnou řekl: Všechno nejlepší Mac, ale když jsem se otočila, nikdo tam nebyl. A tak jsem se rozhodla, že už půjdu sem za tebou. Byla jsem zhruba v půli cesty a pořád jsem se ohlížela, protože jsem měla pocit, že mě někdo sleduje, a tak jsem zrychlila a zavřela jsem oči. Pak se mi zatočila hlava a oči jsem pohotově otevřela. A pak se vše kolem začalo velmi rychle točit a z nenadání jsem se objevila tady v tom křoví." dovyprávěla jsem a ukázala na keř. Lukas mě ihned velmi pevně objal. "Mac je mi to líto." řekl. "Ale to nemusí." odpověděla jsem mu. "Ale jo, je to má chyba, neměl jsem tě nechat jít samotnou. Už to nikdy neudělám. Slibuji." řekl. Bylo to tak sladký. Ihned jsem ho políbila.

Líbali jsme se asi dalších deset minut a pak se Lukas odtáhl. "Mac, asi jsi se přemístila." řekl a potvrdil moji teorii. "Jo, taky mě to napadlo." řekla jsem. "Taky se mi to už stalo." řekl Lukas. "Jak to myslíš?" zeptala jsem se. "No jak jsi jednou skoro upadla vzadu u vás na zahradě, tak jsem tě chytil. Vzpomínáš?" řek a já přikývla na souhlas. "Šla jsi tam a já tě pozoroval ode mě z pokoje. Pak jsi začala pomalu padat k zemi a já se bál. Vše se začalo kolem točit a pak jsem tě už držel v náruči." dořekl.

Bylo skoro deset večer a už jsme seděli tam na té skále. "Takže v deset to zkusíme?" ujišťoval se Lukas. "Jo." potvrdila jsem. Vypadal velmi nervózně a tak jsem k němu přistoupila blíž. Chytla jsem ho za ruku a pošeptala mu: "Bude to fajn." a on se na mě usmál.

Za minutu deset. Stáli jsme na tom kamenu, jako předtím. Chytli jsme se za ruce a čekali co se stane. Chvíli se nic nedělo, ale pak se opět zvedl ten známý vítr. Listí kolem nás začalo poletovat. Bylo to stejný jako minule, akorát, že teď to bylo tak milionkrát silnější. Začaly kolem nás poletovat světle zelené světlušky. Začalo malinko pršet, ale déšť ihned vystřídaly malinké krystalky ledu a ty později vločky. Bylo to bláznivé. Dotek našich rukou byl víc a víc hřejivější. Začaly dokonce přeskakovat malinké jiskřičky mezi našimi dlaněmi. Cítila jsem jak mě to pálí. Bylo to příjemně, ale to se náhle změnilo v ukrutnou bolest. Slyšela jsem pláč. Nejdřív mě pálily ruce, ale později i spánky na hlavě. Pláč, který jsem slyšela, sílil víc a víc. Před očima se mi zamlžilo a já byla najednou někde jinde.

Šla jsem chodbou. Nemocniční chodbou. Bylo ticho, ale později jsem v dáli uslyšela pláč. Pláč malého dítěte. Přidala jsem do kroku. Skoro jsem běžela. Chodba byla velmi dlouhá, ale pak jsem doběhla na konec, kde byly dveře. Z poza nich vycházel ten dětský pláč. Pomalu jsem je otevřela. Jakmile byly otevřené, pláč ustal. Vešla jsem do místnosti. Nejdříve byla strašně moc osvětlená, ale pak se jas ztlumil. Stála jsem naproti posteli. Ležela na ní žena, která držela dvě děti v náruči. Vedle postele seděl nějaký muž. Neviděla jsem jim do tváře. "Dvojčata. To je úžasně zlato." řekl muž. "Já vím. Děvče a chlapec." řekla tichounce žena. Oba hlasy mi byly velmi povědomé. "Jeanette, lásko, je čas na jejich jména." řekl muž. "Já vím. Už jsem se rozhodla. " Řekla žena hlasitěji. "Tak povídej." pobízel ji muž. "Richmonde." řekla žena a zasmála se. "No tak, nenapínej mě." mluvil muž dál. "Dívka se bude jmenovat Mackenzie." řekla a mě přejel mráz po zádech. "Krásné jméno. A chlapec?" otázal se muž a mě se chtělo brečet. "Chlapec se bude jmenovat..."

A najednou jsem stála naproti Lukase a nic jsem neslyšela. Žádný pláč ani hlasy ženy, nebo muže, které mi byly tak moc povědomé. A dokonce jsem ani neslyšela to chlapecké jméno. Lukas se na mě usmíval a vypadal šťastně. Ale já jsem šťastná nebyla. Byla jsem oslabená. Lukasovi se z tváře ztratil úsměv a já upadla do bezvědomí.