Magic House

ZVRAT

Čas plynul jako voda. S Jonathanem jsme spolu trávili každou volnou chvíli a víc jsme se sobě otevírali. Ukazovala jsem mu co všechno dovedu a on mi na oplátku ukazoval, co dokáže on. Moje rodina a Swanovi. Všichni jsme si dokonale rozuměli. Oni byli šťastní, máma s tátou byli šťastní, mámě zbývaly už jenom dva měsíce do porodu. Jonathan byl šťastný, z čehož jsem byla šťastná i já. Vše bylo tak moc dokonalé, až mi bylo úplně jasné, že se něco musí pokazit. A taky že se tak stalo...

Stalo se to jednoho březnového, deštivého, pro Anglii typického dne.

Když jsem se ráno probudila, vše se zdálo normální, ale Jonathan mi moc normální nepřipadal. Jakmile jsem ho střetla u snídaně, ihned mi na jeho výrazu v obličeji něco nehrálo. Ten výraz byl takový prázdný a chladný. Znala jsem ho z dřívějška, ale ten měsíc, kdy jsem ho ani jednou jedinkrát nespatřila, se mi zdál jako věčnost, takže mi ten jeho výraz v obličeji byl docela cizí. Avšak pokaždé, když jsem se ho zeptala, jestli se něco děje, odvětil mi, že je všechno v pořádku, i když věděl, že sem tušila, že se něco děje.

Vše v ten den plynulo tak, jak mělo, v rámci možností. Kolem páté odpoledne jsme se Jonathanem rozhodli, že se půjdeme projít. Chtěla jsem ho vzít na Lukasovo místo a ukázat mu onu skálu, ale když jsem s mu to chystala navrhnout, řekl, že v žádném případě. Odpověděl mi dřív, než jsem vůbec vyřkla první slovo.

"Tys mi právě četl myšlenky, že ano?" bylo mi to hned jasné.

"Omlouvám se." dodal ihned.

"No nevadí, ale proč tam nechceš jít?" zeptala jsem se ho, jakmile jsme došli za hřbitovní bránu, kde začínala stezka vedoucí do lesa.

"Nemám z toho dobrý pocit." řekl tiše. Zasmála jsem se.

"Ale, prosím tebe, snad se nebojíš jít do lesa." řekla jsem a chytla ho za ruku.

"Ne, to ne, ale jenom z toho nemám úplně skvělý pocit." řekl s pohledem upřeným na kopec.

"Věř mi, že se nic nestane a uvidíš, jak moc je to místo kouzelné." pošeptala jsem mu do ucha a dala letmý polibek na rty. Proplet jeho prsty těmi mými a dali jsme se do kroku.

Moc dlouho nám nezabrala cesta, protože jsme šli svižným krokem, a tak jsme se v podstatě za chvíli objevili nahoře, před vstupem do lesa. Chtěla jsem tam už vkročit, když v tom mi Jonathan pevně sevřel ruku a zastavil.

"Opravdu jsi jistá, že je to bezpečné?" otázal se s důrazem v hlase. V tu chvíli mi to tak úplně nedošlo, ale teď už vím, že mi tím chtěl naznačit, abychom to otočili a vrátili se zpět.

"Ano. No tak, pojď už." řekla jsem a usmála se. Konečně jsme vkročili do lesa. Šli jsme malinkatými klikatými cestičkami, proplétali jsme se mezi větvemi, dokud jsem neuviděla odraz slunce ve vodě. Byli jsme tam. Oddělala jsem poslední větev a uviděla jsem nádherně se třpytící jezero, z kterého rostly stromy a přes které vedla lávka na onu skálu. Kousek jsme popošli. Uslyšela jsem, jak se Jonathanovi zatajil dech.

"No tak co?" zeptala jsem se a usmála.

"Je to tu senzační Mackenzie," řekl s úžasem, "ale pořád mám takový divný pocit." dořekl.

"Tak neměj." řekla jsem a otočila jsem se čelem k němu. Ruce jsem mu obmotala kolem krku a on ty jeho obmotal kolem mého pasu. Stáli jsme tam s pohledy upřenými na sebe. A pak jsme se začali líbat. I přesto, že spolu trávíme každý den celý měsíc, mi připadá, jako by to nezevšednilo a je to naprosto krásné.

Po chvilce jsme přestali a vydali se na lávku. Šli jsme po ní až do doby, dokud jsme se neocitli na skále. Vyběhla jsem napřed a ukázala mu to.