Magic House

FIREFLIES SIGNUM

  Cítila jsem teplo sálající z jeho rtů. Polibek byl krátký, jemný a líbil se mi, což bylo špatně. S Kylem jsem nikdy dřív nemluvila tak, jako dnes, což znamenalo, že ho vůbec neznám, ale proč se mi ten polibek líbil možná víc, než polibek s Lukasem. Seděli jsme tam, oba s pohledy upřenými na sebe. Měl tak krásné oči, úplně modré a necítila jsem se s ním tak moc nervózní, jako s Lukasem, ale na Lukasovi mě něco přitahovalo, něco neznámého. Pak Kyle svůj pohled ode mě odvrátil a upřel ho na starou houpačku. "Kyle já už půjdu." řekla jsem a neudělala jsem stejnou chybu jako před tím. Ihned jsem si stoupla. Šla jsem domů.

  Z malého parku jsem se dostala malou cestičkou, která mě dovedla rovnou k trouchnivějícímu kostelu. Šla jsem sama po chodníku, ale tma ještě tak úplně moc nebyla. Měla jsem pocit, že nejdu sama, a tak jsem se celou cestu otáčela. Nikoho jsem však ani jednou nezahlédla. Bylo to velmi podivné a to mi nahánělo strach.

  Od našeho domu to bylo už jenom několik metrů, když v tom mě někdo chytil za ramena a otočil směrem k němu. Chtěl mě políbit, ale já jsem se vyvlíkla z jeho sevření. Stál tam a vzpamatovával se z toho, co se teď stalo. Stála jsem tam jako přikovaná. "Mac já... Já se moc omlouvám, ale... Ale já viděl jak se na sebe díváte, a pak... Pak i ten polibek." řekl roztřeseným hlasem. "Lukasi..." nebyla jsem schopna říct nic víc. Byla jsem na sebe moc naštvaná, vypadalo to totiž, že jsem mu ublížila. "Mac ono to nic neznamenalo, to včera?" zeptal se po chvíli ticha. "Samozřejmě, že znamenalo." řekla jsem, ale to mi už po obličeji stékala slza. "Neplač prosím." řekl mi a přistoupil ke mě blíž. "Lukasi já, já nevím co říct." řekla jsem a to už jsme byli zase nebezpečně blízko. "Nemusíš říkat nic." řekl a trošku odstoupil. Po tváři se mi kutálela další slza, kterou mi Lukas setřel. Stáli jsme tam v tichosti. "Já asi půjdu." řekl s úsměvem, který jen ztěžka vykouzlil. Mlčela jsem. Odcházel. 2 metry. 5 metrů. 7 metrů. Nevydržela jsem to. Rozběhla jsme se k němu. Rozhodně mě slyšel, nebo to čekal, protože když jsem byla skoro u něj otočil se a já mu skočila do náruče. Držel mě v pevném objetí, které jsem mu oplácela. Byl tak strašně vysoký. Objetí jsme oba ve stejnou chvíli sevřeli víc, na což se stalo něco prapodivného. Suché listí, v podzimních barvách, které bylo okolo nás, se začalo mírně vznášet. Vypadalo to tak, jakoby se tvořil vír, nebo něco podobného, protože foukal poměrně silný vítr. Pak se stalo ještě něco kouzelnějšího. Listí se vzneslo nad naše hlavy a začali v něm poletovat malinké světýlka. Řekla bych, že to byly světlušky. Dnes byl úplněk, takže na nás zářil měsíční svit. Bylo to tak krásné, na chvíli jsem měla pocit jakoby kolem nás nebylo nic jinšího než listí, stromy a světlušky. Nebyly to jen tak obyčejné světlušky. Svítily modře, pomněnkově modře. Podívala jsem se na Lukase. Usmíval se tak krásně. Pořád se díval na listí se světluškami a vypadal tak fascinovaně tím vším. Pak se ale podíval do mých očí. Byl to dlouhý a hluboký pohled. Nezvládla bych to, a tak jsem se od něj odtrhla, na což všechno listí spadlo a světlušky zhasly a utekla jsem domů.

  Zabouchla jsem za sebou dveře a vyběhla do svého pokoje. Rodiče se ještě asi nevrátili z Londýna. Zabouchla jsem za sebou dveře pokoje a skočila do postele. Hlavu jsem měla plnou věcí, které se staly za poslední dva dny. Měla jsem z toho všeho tak moc smíšené pocity. Potřebovala jsem se odreagovat. Z kufru jsem vzala deník, který jsem měla i minule a nalistovala stranu, která mě zaujala nejvíc. V pravém rohu nahoře, pod datem 25.10.1947, bylo úhledným modrým inkoustem napsáno slovo Světlušky.

  Milý deníčku,

nedávno jsem se v jedné z těch starých knih, které jsem nalezla na půdě, dočetla o Fireflies Signum. V překladu z latinského jazyka to jsou světlušky, které oznamují, že v někom je vážně ukryta magická síla. Vše funguje tak, že se dvě osoby musí znát velmi dobře a hodně si důvěřovat a musí mít předky s touhle prapodivnou silou. Musí se spojit za úplňku. Spojit fyzicky, jejich těla na sebe musí vzájemně působit tou skvělou sílou. Jakmile tohle provedou, tak se objeví světlušky. Na Fireflies Signum je zajímavé, že vždy svítí barvou, kterou si vyžádá dívka a která pro ni hluboko uvnitř něco znamená. Dnes jsem to vyzkoušela s Lewisem. Drželi jsme se za ruce, ale to pak začalo lechtat a najednou se objevily světlušky, které měly krvavě rudou barvu. Rudou protože jsem dnes od mého přítele dostala růže. Rudé růže.

  To není možné. Po přečtení tohoto zápisku jsem si uvědomila, že tu modrou barvu znám. Takovouhle barvu mají pouze oči Kyla. A co víc, já i Lukas máme kouzelnou sílu.