Magic House

ZMATEK

"Nazdar bráško." promluvil Donovan a Lukas strnul v obličeji ještě víc, než před tím. "Co tu děláš?" vychrlil ze sebe na konec Lukas. "Co by, přijel jsem tě navštívit." řekl s ležérním úsměvem na tváři Donovan. "Jenom tak?" otázal se Lukas. Já jsem si mezitím s Elizabeth vyměnila nechápavý pohled. Lukas by měl být podle mě rád, že za ním přijel bratr a že tady nebude muset trávit celé dny sám navíc, když za necelé dva týdny má narozeniny. "No, to ne. Měl jsem o tebe strach teď, když Lewis jenom tak zmizel." řekl s opovrženým výrazem na tváři a to mě udivilo, protože jsem si vždy myslela, že má Donovan svého dědečka rád. Lukas, který stál celou dobu vedle mě a který pozoroval Donovana, se teď prudce otočil mým směrem a hluboce se mi zadíval do očí. "Mac." promluvil a jemně se usmál, bylo vidět, že se hodně přemáhá, aby se mohl usmát. Upřeně jsem hleděla do těch jeho tmavých očí. "Nechaly byste mě a Donovana o samotě prosím?" dodal později. "Samozřejmě." řekla jsem s naprostým pochopením. "Tak jo, děkuji ti. A mohl bych se tě ještě na něco zeptat?" řekl a jeho pohled se víc a víc prohluboval. Kývla jsem na souhlas. Lukas se naklonil k mému levému uchu. Všimla jsem si, že na nás civí Elizabeth s Donovanem. Když byly jeho ústa pár milimetrů od mého ucha, velmi tiše promluvil. "Mohla bys zítra odpoledne, kolem třetí přijít na to místo do lesů, kam jsem tě jednou vzal? Moc si s tebou potřebuji promluvit." dořekl a na poslední dvě slova kladl obzvlášť velký důraz. "Tak jo, dobře. Budu tam." řekla jsem asi hodně nahlas, ale v tu chvíli mi to nevadilo. "Děkuji." řekl a jeho rty se jemně dotkly mého ucha. Pak se odtáhl. Usmála jsem se a rozloučila se s Lukasem. Elizabeth mě čekala před Lukasovým domem a Donovan stál ve dveřích. Chtěla jsem kolem něho projít bez všimnutí, ale to se mi nepovedlo, jelikož ke mě promluvil. "Na shledanou Mackenzie." řekl s velmi hlubokým tónem v hlasu. Zastavila jsem se a pohlédla na něj. Musela jsem malinko zaklonit hlavu, protože byl opravdu velmi vysoký. "Dobrou noc." řekla jsem, odtrhla od něj pohled a vyšla do tmavého včera za Elizabeth. Neotáčela jsem se, jenom jsem slyšela, že Donovan vešel dovnitř do domu a pak už jenom bouchnutí dveří. "Co to bylo?" zeptala se mě Elizabeth. "Nemám tušení." odvětila jsem popravdě. A pak jsme si to rovnou zamířily k nám domů.

Když jsme přišly domů, rodiče tam nebyli, ale nechali nám vzkaz, na kterém stálo, že jdou na večeři a že se s Elizabeth nemáme navzájem pozabíjet. Elizabeth šla do koupelny v přízemí a šla nejspíše do sprchy. Byla jsem ráda, že se s ní nemusím dělit ještě o koupelnu. Vyběhla jsem schody, vešla do pokoje a rovnou jsem si to zamířila do šatny. Otevřela jsem dveře a v místnosti, která byla přeplněná oblečením, se rozsvítilo. Převlíkla jsem se do pyžama a z kufru vytáhla další náhodný deník. Vyšla jsem ze šatny s deníkem v rukou a ten jsem položila na psací stůl a sedla jsem si k toaletnímu stolku, abych se mohla odlíčit. Vlasy jsem si svázala do drdolu a začala jsem se odličovat. Přemýšlela jsem nad Lukasem a Donovanem. Dokud jsem s Donovanem mluvila sama na ulici zdál se mi úplně fajn a milý, tak jako když jsem byla malá, ale pak, když mluvil s Lukasem to byl úplně jiný člověk. Při myšlence na Lukase jsem se zachvěla. Vzpomněla jsem si, že jsem mu slíbila, že se s ním setkám na jeho místě v lesích. Ucítila jsem motýlky dole v břichu, při vzpomínce na to, co se na tom místě stalo minule. Zatřepala jsem hlavou a pokračovala v odličování.

Šla jsem směrem k posteli, když v tom uslyším zaklepání na dveře. "Dále." promluvila jsem do ticha. Ve dveřích se objevila Elizabeth. "Můžu dál?" zeptala se poměrně ironicky. "Jo." odvětila jsem krátce a Elizabeth si sedla na postel. Rychle jsem došla k psacímu stolu a deník babičky schovala do jednoho šuplíku, který byl ve stole. Bylo ticho a já jsem si rovnala věci na stole. "Co ti to tam ten Lukas šeptal?" zeptala se mě Elizabeth. "Nic." řekla jsem krátce. "No tak. Mac, vím že máme nějaké neshody s minulosti, ale já bych na ně chtěla zapomenout." řekla tak vážně, že jsem se na ni musela otočit. "Cože?" vychrlila jsem udiveně. "No slyšíš dobře. Už mě to nebaví a navíc chci, abychom spolu vycházely, když tady teď budu půl roku bydlet." dořekla a mě se tomu nechtělo uvěřit. Říkala to s velmi vážným výrazem a vypadalo to, že nelže, ale mě se na tom něco nezdálo. Ovšem sem na sobě nechtěla dát nic zdát, ještě teď, když se mi začínají mé schopnosti projevovat víc a víc, no a tak jsem řekla: " No tak dobře." a opět jsem začala urovnávat věci na psacím stolku. "Tak mi řekni co je mezi tebou a tím klukem." přemlouvala mě Elizabeth. " Ono je to komplikované." řekla jsem na konec a sklopila pohled. " Jak moc?" otázala se. "Hodně." dodala jsem. "To bude dobrý a vše se vyřeší." řekla, protože nejspíš poznala smutek, který se mi objevil v hlase. Otočila jsem se k ní a kývla. "A dali jste si pusu?" zeptala se po malé chvilce. "Mm, jo dali." řekla jsem, na což mi z očí stekla slza. Elizabeth rychle vstala a objala mě. Měla jsem pocit, jakoby ji někdo vyměnil za novou a lepší verzi. Byla jsem z toho tak zmatená, že jsem ji objetí ani neoplácela. Pak ode mě ustoupila a znova se zeptala: "A co ti teda šeptal?" řekla naléhavým tónem a já jsem se rozhodla, že ji ustoupím. "Zeptal se mě, jestli by si se mnou mohl zítra promluvit." řekla jsem a Elizabeth užasla. "Zítra si to všechno vyjasníte a bude to mezi vámi zase fajn, věř mi." řekla na konec. Cože? Jak to může vědět? Na to aby to věděla, je to moc komplikovaný. Probíhaly mi hlavou zmatené myšlenky a Elizabeth jsem už neodpověděla. "Jestli chceš, můžu spát dole na pohovce." řekla opět po chvíli ticha. "Ne klidně spi tady nahoře." řekla jsem, abych zněla zdvořile. "Ne, ty potřebuješ být o samotě a já stejně chci sledovat Přátele." dořekla. "No tak jak chceš." řekla jsem a začala jí podávat polštáře s dekou.

Když měla Elizabeth plnou náruč různých polštářů a dek, dala mi dobrou noc a šla dole. Já zamířila do koupelny a vyčistila jsem si zuby. Rozpustila jsem si vlasy a zhasla jsem světla. Po tmě jsem zamířila rovnou do postele. Oddělala jsem přikrývku a lehla jsem si do nadýchaných polštářů. Zavřela jsem oči a přehrávala jsem si celý dnešek. Jedním slovem, to vše byl jeden veliký zmatek. Už jsem skoro upadala do říše snů, když v tom jsem uslyšela podivný zvuk, který šel směrem od okna. Okamžitě jsem se probrala a šla jsem se podívat, co se to děje. Když jsem přistoupila k oknu blíž, všimla jsem si, že se o sklo odrážejí malinké kamínky. Opatrně jsem ho otevřela a nahlédla ven. Asi metr, nebo dva pode mnou stál někdo v černé kapuci. Pak zvedl hlavu a řekl: "Mac, pojď prosím dole."