Magic House

SVĚTLO

 "Nemůžu je zklamat." řekla jsem a opět jsem upadla do bezvědomí.

  Když jsem se probudila, cítila jsem, jak ležím v nějaké posteli. Otevřela jsem oči, ale hned jsem je musela zavřít, protože světlo v místnosti bylo příliš silné. Ucítila jsem, jak mi někdo stiskl ruku. Otevřela jsem opatrně oči, abych zjistila, kdo ten stisk způsobuje. Byla to máma.

  "Mac, zlatíčko." řekla a s lehkým úsměvem mě opatrně pohladila po vlasech. "Konečně si se vzbudila." řekla a přidala na stisku.

  "Kde to jsem? Co se stalo?" zajímalo mě.

  "Jsi v nemocnici drahoušku. Když jste před pěti dny byli s Jonathanem venku omdlela si a pořádně si se bouchla do hlavy." odmlčela se a mě hned vybavila má vize s babičkou. "No a teď si byla v lehkém kómatu." dořekla a jediné, co se mi honilo hlavou a co jsem stále měla před očima, byl ten Jonathanův krvavý šrám, který měl nad obočím.

  "Kde je Jonathan?" řekla jsem splašeně.

  "Byl tu celou dobu co jsi spala, nikam se nehnul, ale stejně ho sem k tobě nemohli pustit, protože to není člen rodiny, no ale před pár hodinami mu volala Sophie a musel odjet." řekla a já jenom přikývla.

  "Můžu si na chvíli odpočinout? Bolí mě hlava a jsem trochu unavená." řekla jsem a dívala se při tom ven z okna. Venku lilo jako z konve.

  "Jistě. Já si stejně potřebuji promluvit s doktorem, abych se dozvěděla, kdy tě pustí domů." řekla a pomalu vstala ze židle, na které seděla. Já jsem se jenom usmála a lehce přikývla, když máma odcházela. A já už jenom zavřela své oči.

  Slyšela jsem za dveřmi mého nemocničního pokoje hlasitý smích. Rozhodla jsem se, že vstanu z postele a půjdu prozkoumat, co se tam vlastně děje. Pomalinku jsem zmáčkla kliku a pootevřela dveře. Nic se nedělo a tak jsem je zavřela. Chvíli jsem tam jen tak stála a zírala na ně a pak z ničeho nic jsem smích zaslechla znova. Tentokrát jsem s klikou silně škubla a prudce jsem otevřela dveře, Do očí mě praštilo silné světlo a tak jsem udělala pár kroků v před. Když jsem však po chvíli oči otevřela, nestála jsem na žádné nemocniční chodbě jak jsem prvně očekávala, ale stála jsem na začátku nějaké paseky a za mnou se tyčily velké smrky a já usoudila, že to je nespíš les. 

  Uprostřed oné paseky seděla nějaká starší žena v tureckém sedě. Z dálky jsem nepoznala, kdo to je, protože jsem té osobě neviděla do obličeje. Udělala jsem asi nějaké kroky v před a šla vysokou krásně zelenou trávou plnou bílých kopretin. Všude kolem mě poletovali motýli a vážky a slunce mě hřálo na tvářích.

  Když jsem k osobě přišla, seděla ke mě zády a tak jsem jí opatrně poklepala na rameno. Cukla sebou, protože se asi lekla, na což jsem zareagovala tak, že jsem mírně uskočila. Ta dáma s velkou opatrností pomalu otáčela hlavu, jako kdyby se něčeho bála. Avšak hned jak spatřila mou tvář, kolem očí a úst se jí objevily vrásky od toho, jak široký a přátelský mi darovala úsměv.

  "Babi?" řekla jsem nechápavě.

  "Mackenzie." řekla babička naprosto klidě.  "Posaď se." dala mi pokyn a já tak udělala. Sedla jsem si, stejně jako ona, do tureckého sedu, naproti ní. Chytla mě za ruku. "Jsi tak krásná." řekla a já se jenom usmála.

  "Babi, co tu děláme?" nechápala jsem.

  "Co by, přišla sis pro nějaké odpovědi, je to tak?" usmála se a já bez sebemenšího přemýšlení přikývla.

  "Kdy nastane ten čas?" vyhrkla jsem ze sebe. 

  "Brzy, A nebude to snadné, moje milá. Bude to těžké a nemůžeš na to být sama a ani nesmíš být ve svém aktuálním stavu. Musíš se rychle uzdravit, náš svět tě bude potřebovat, jako nikdy nikoho. Oh, kéž bych ti mohla být víc nablízku a se vším ti pomoct." odmlčela se a podívala se na naše ruce, ale ihned od nich odrhla pohled a zhluboka se mi zadívala do očí. "Budeš potřebovat světlo a někdo ti ho musí dát, sice je ho v tobě mnoho, ale to stačit nebude. A  to není vše. Budeš potřebovat i víc dětí, které jsou stejné jako ty, ještě máš nějaký čas na to, abys nalezla jak světlo, tak i pomoc, ale přichází temné časy. Velice temné časy" dořekla.

  "Ale jak mám najít světlo?" nechápala jsem.

  "Je blíž, než si myslíš." usmála se a začala se vzdalovat.

  "Kdo ho má?" zakřičela jsem. "Babi!" znovu jsem zakřičela, když už se vzdálila tak moc, že jsem ji s těží viděla.

  "Ten kdo tě nejvíc miluje. Si silná, statečná, odhodlaná a toho si važ, ale nikdy nezapomeň... Nalezni to světlo." uslyšela jsem babiččin hlas. Ne ve svých uších, ale ve své hlavě.

  Se škubnutím jsem se probudila. 

  "Mackenzie." uslyšela jsem hlas. Prudce a velice rychle jsem otevřela oči, když jsem rozeznala, čí to byl hlas.

  "Jonathane." zašeptala jsem, když jsem konečně spatřila jeho tvář. Pořád měl nad obočím šrám, ale oproti tomu, kdy jsem ho viděla naposled, byl už skoro pryč. "Co tu děláš?" nechápala jsem. "Musíš jít, nebo tě chytí." strachovala jsem se, ale myslím si, že jsem to řekla s klidností v hlase.

  "Neboj, ještě nějakou tu minutku tu být můžu." řekl a po tváři mu stekla slza, ihned si ji otřel hřbetem ruky.

  "Co se děje?" zeptala jsem se, tentokrát se strachem v hlase.

  "Ani nevíš, jak moc jsem se o tebe bál. Myslel jsem, že to nezvládnu. Upadla jsi a nikdo tě nemohl probudit. V tom stresu jsem nebyl schopen nahmatat ti ani puls. Elizabeth s Lukasem jenom přihlíželi z po vzdálí. A ať jsem dělal cokoliv, nic nepomáhalo. Nemohl jsem ti pomoct víš? Nikdy v životě jsem necítil takovou bolest, jako v ten moment, kdy jsi upadla. Asi hodinu se s tebou nic nedělo a probrala si se až v tom autě. Na chvíli jsem si myslel, že jsem o tebe při..." nestihl to říct, protože jsem ho políbila. Líbali jsme se dlouze a pomalu, jako nikdy dřív. 

  "Pšš, nic neříkej..." řekla jsem, když jsme se od sebe odtrhli. Koukala sem na něj, po tvářích mu občas stekla nějaká ta slza a mě taktéž.

  "Ne musím ti to dopovědět..." řekl, ale já ho opět umlčela.

  "Dobře, ale až za chvilinku, chci se teď na tebe jenom dívat." řekla jsem a usmála se, jak nejvíc to šlo. Prohlížela jsem si každý každičký detail jeho tváře. Samozřejmě, že byla dokonalá, jako obvykle, ale nikdy mě snad neomrzí se dívat na jeho plné rty, nebo do jeho šedých oči. Ale nyní jsem nedokázala odvrátit zrak od té jizvy nad obočím. Zvedla jsem ruku a z čela mu odhrnula pár neposlušných pramenů a následně mu prsty přejela po jizvě. Usmál se. "Copak?" řekla jsem.

  "Když jsi to udělala posledně v tom autě, skoro jsi mi to celé vyléčila, podívej, už je tam jenom malá jizvička..." umlčel se.

  "Kde je máma a táta?" zajímala jsem se.

  "Před jedenáctou táta hodil mámu domů, aby si odpočinula a tak asi za půl hodiny se vrátí a bude tu s tebou až do rána, dokud se sem máma nevrátí. Tak to dělají celých pět dnů." řekl svižně.

  "Aha." řekla jsem a pak jsem usoudila, že tu Jonathan byl opravdu celou tu dobu a nikam se nehnul. "Ehem, dořekl bys mi to prosím..." řekla jsem po chvíli ticha.

  "Jistě... No a pak jsme tě společně s tvými rodiči přivezli, ale já, jelikož nejsem člen rodiny, jsem k tobě měl zakázáno chodit, až do doby, dokud se neprobudíš, no ale to mě samozřejmě nezastavilo a tak jsem se sem každý den tak pětkrát vplížil. I když to někdy bylo třeba jenom na minutu a byla velká možnost, že mě chytí, tak mi to za to stálo. Ten risk mi stál za to, že jsem tu mohl sedět a držet tě jen na moment za ruku." řekl a to já už nemohla mé slzy zastavit a tak jsem jim nechala volný průběh.

  "Proč tohle děláš?" zeptala jsem se s kamennou tváří.

  "Protože tě miluji každým kouskem mého srdce." řekl a já se zasmála a políbila ho.

  "Ty. Jsi. Moje. Světlo." vydala jsem ze svých úst mezi polibky.