Magic House

TAJNÁ MÍSTNOST

  Poté, co se zeď odsunula doprava, jsem udělala krok zpět, protože jsem se poměrně lekla. Potom jsem ale přistoupila k tmavé díře blíž a už tak temná nebyla. Někde níž se rozsvítilo mírné světlo, takže jsem viděla, že se přede mnou nacházejí schody. Byly příšerně staré, a i přesto, že by se pode mnou mohly probořit, tak jsem na ně stoupla. Pro jistotu jsem se přidržela zábradlí, na kterém se odlupovala hnědá barva.

  Sešla jsem první schod. Cítila jsem jak se dřevo pod mou nohou lehce prohnulo, ale bylo to v pohodě. Tak jsem šla níž, níž. A čím níž jsem šla, tím víc světlo kolem mě sílilo.

  Mohla jsem sejít zhruba dvacátý schod, když v tom jsem si všimla, jak se schody mírně zahnuly doprava a už jsem konečně viděla rovnou zem, a také veliké okna.

  Z posledního schodu jsem si stoupla na podlahu, která byla nejspíš z mramoru a konečně jsem cítila pevnost pod nohama. Vlevo byla dlouhá zeď a na ní byly od země až po strop čtyři velká bílá okna. V mezerách mezi okny byla zeď vytapetovaná takovou ošklivou zelenou tapetou. Když jsem se podívala na pravou stranu, uviděla jsem piano. Bylo velké a zaprášené a taky staré, ale i přes to vypadalo velmi zachovale, ale neodvážila jsem se na něj sáhnout. Opodál za pianem byla další dlouhá zeď. Po celou její délku vedl stůl, na kterém byly rozházené různé lahvičky s nějakými prášky a pergameny, které byly pokapané od inkoustu. Nad dlouhým stolem bylo pět polic, které byly doslova úplně zaskládané tlustými knihy. Všechno bylo tak moc pokryté prachem. Z pravé strany jsem přešla doleva a nahlédla z okna. Viděla jsem normální trávník, který byl úplně zaplněný hnědooranžovým suchým listím. Vzhlédla jsem k obloze, byla tak tmavá, skoro černá.

  Prohlížela jsem si tu místnost, když v tom jsem uslyšela klepání na dveře. Kdo to je? Rychle jsem vyběhla schody, po kterých jsem přišla a vůbec jsem neřešila, jestli se propadnou, nebo ne. Když jsem klepání na dveře uslyšela po druhé, už jsem byla na chodbě, která vedla ke vchodovým dveřím. Někdo zaklepal po třetí a já zůstala stát asi metr ode dveří. Čtvrté zaklepání a já pořád civěla na dveře.

  Pak jsem se nějak probrala a konečně je otevřela a koho tam nevidím. Lukas. "Mac.." řekl a hluboce se mi zadíval do očí. "Hm?" neřekla jsem ani slovo. "Jsi v pořádku?" zeptal se naléhavěji. "Jo jasně, že jsem, proč taky ne." řekla jsem beze zájmu. "No já nevím, odešla jsi tak rychle a já, no víš..." řekl a najednou se umlčel. "Co Lukasi?" řekla jsem znuděně. "Mac, měl jsem o tebe strach. Jestli se ti něco nestalo. " řekl a zmlkl. "Co by se mi asi tak mělo stát Lukasi?" zeptala jsem se, pořád úplně bez zájmu. "Já nevím, Mac, já nevím co to se mnou je, ale potřeboval jsem jít za tebou." řekl a to poslední slovo zdůraznil. "Tak potřeboval jo?" dodala jsem drze. "Jo potřeboval." přisvědčil. "Proč jako?" zeptala jsem se mírněji, ale pořád jsem sním nechtěla mluvit. "Mac seš jiná než ostatní holky." řekl, jako bych to nevěděla. "No to ty taky, Lukasi to přece oba víme." řekla jsem jakoby nic. "Tohle to vůbec nemyslím. Chováš se jinak. Rozumíš mi." to co teď řekl mě překvapilo. "Aha." odpověděla jsem zaraženě. " Mac prosím, nevím, proč se na mě zlobíš, ale mohl bych dovnitř? Víš ono prší." Prší? "Jo jasně." řekla jsem rychle a gestem naznačila, ať jde do obýváku.

  Sedli jsme si vedle sebe na pohovku, která byla naproti krbu. "Mac ty se třeseš." řekl a chytl mě za ruku. "Ne netřesu, a taky se na tebe nezlobím." řekla jsem, ale svoji ruku jsem dál nechala v jeho sevření. "Ne?" zeptal se nahodil ten hezký úsměv. "Ne." řekla jsem a zadívala se do země. Jednou rukou mi zvedl bradu a řekl: "Nedívej se pořád do země." a já se usmála. "Když se usmíváš moc ti to sluší." dodal ještě a začal se ke mě naklánět. Chtěla jsem ho políbit, ale musela jsem se zeptat. "A co ta holka?" "Která?" zeptal se nechápavě, ale ani o milimetr se neoddálil. "No tam ta holka, ze školy." řekla jsem a chtěla jsem se od něj odtáhnout, ale on mě zadržel. "No nic nebylo oproti tobě, ty seš důležitější." řekl, na což mě políbil. Bylo to stejné jako před tím, ale lepší, protože jsem věděla, že byl upřímný a věřila jsem mu. Začala jsem sním spolupracovat.

  "Mac?" prolomil ticho, které nastalo. "No?" "Kde máte záchod?" řekl a já se zasmála. "No co..." dodal. "Jo, musíš tady vyjít těmihle dveřmi a chodbou dozadu." začala jsem vysvětlovat. Zvedl se a řekl: "Jo dobře, za chvíli jsem zpět." a usmál se. Už byl na chodbě a já si až teď uvědomila, že je tam ve zdi pořád ta díra. Vyběhla jsem, ale bylo pozdě. Lukas stál naproti díře, vedle sochy a civěl před sebe. "Co to je?"