Magic House

BRÁCHA

"Mac? " oslovil mě hlas, který už nezněl rozklepaně tak, jak se mi prvně zdálo. Prudce jsem se otočila a uviděla jsem tam stát nějakého kluka, který byl asi stejně starý jako Elizabeth. Byl hodně vysoký a měl na sobě modrý džíny a v nich zastrčenou bílou košili a špinavé blond vlasy. "My se známe?" zeptala jsem se a snažila jsem se, abych mu viděla do obličeje, ale vůbec se mi to nedařilo. Potom zvedl hlavu a hluboce se mi zadíval do očí. Byly tak tmavé, jako bych je znala. "No ne." odvětil mi. "No tak kdo jste?" zeptala jsem se co nejzdvořileji. Eizabeth stála kousek za mnou, jako přikovaná a ani necekla. "No já jsem Donovan." řekl hlubokým hlasem. "Donovan?" zeptala jsem se nechápavě, protože jsem neměla nejmenší tušení, kdo to je. "No jo, Donovan." řekl, čímž si dál hrál na tajemného. "Pardon, ale já žádného Donovana neznám." řekla jsem vyšším hlasem. "No víš, já jsem Lukasův bratr." odpověděl a já jsem byla překvapená. "Lukasův bratr?" zeptala jsem se pro jistotu. "Jo." potvrdil. "On mi nikdy neřekl, že má bratra." dodala jsem po chvilce přemýšlení. "On se se mnou moc nechlubí." řekl trochu zklamaně. "Aha. Ale jak to, že jsem tě tu ještě neviděla?" zeptala jsem se zvědavě. "No já tu nebydlím, jenom jsem teď přijel, protože jsem se dozvěděl, že Lewis zmizel, a tak jsem usoudil, že mě Lukas asi potřebuje." dořekl Donovan. "Jo potřeboval, ale v minulým čase, teď už je to lepší a pokud sis nevšiml, Lewis zmizel už tak nějak před měsícem." dodala jsem vcelku naštvaně a ani nevím proč jsem byla naštvaná zrovna na Donovana. Protože mi záleží na Lukasovi? Honila se mi hlavou myšlenka. Znovu jsem se mu podívala do očí a teď jsem v nich viděla malinký kousek Lukase. A taky z nich bylo poznat zklamaní, nebo že ho něco velmi mrzí, což by taky mělo. "Já vím a moc mě mrzí, že jsem tu nebyl pro Lukase, ale já jsem tě potřeboval na něco jinšího." řekl po chvilce. "A na co?" odvětila jsem. "Nevíš kde by teď Lukas mohl být?" zeptal se mě Donovan. "Nemám tušení, protože spolu skoro nemluvíme. Jo a odkud mě vůbec znáš?" zajímala jsem se. "No něco málo jsem o tobě slyšel od Lukase a přece jsi sem jezdila jako malá a o prázdninách jsme se spolu hráli." řekl a já jsem si vzpomněla na staré časy. "No tak mě teď tak napadlo, že by Lukas mohl být ve vašem domě." dodala jsem s milým úsměvem. "No to je skvělý, hele Mac mohl bych tě poprosit o něco?" zajímal se Donovan. Elizabeth pořád nic neříkala a já jsem už začínala mít pocit, že tam s námi ani není. "No jo a o co?" zeptala jsem se. "Mohla bys tam zajít a nějak si s Lukasem promluvit o tom, že jsem přijel?" vychrlil na mě. "No asi jo, ale proč já?" zvědavě jsem se otázala. "No protože tebe má rád, mě ne." řekl Donovan, na což jsem se nejspíš začala červenat. "Ale ovšem, že tě má rád, jsi jeho bratr." dodala jsem rychle, aby to nevypadalo divně. Už jsem se chystala k odchodu, když v tom jsem si na něco vzpomněla a rychle jsem se otočila. "Jo Donovane, tohle je Elizabeth." řekla jsem a ukázala jsem na Elizabeth. "A Elizabeth, tohle je Donovan." představila jsem je a už jsem šla. Pak jsem už jenom zaslechla, jak si spolu povídají. Byla jsem ráda, že jsem Elizabeth setřásla.

Stála jsem před vchodovými dveřmi a byla jsem nervózní. Zajímalo mě, proč mi Lukas neřekl o Donovanovi. A popravdě řečeno, bylo to teď divný tu stát před dveřmi Lukasova domu, když jsme spolu už asi dva nebo tři týdny nepromluvili ani slovo a on se ještě navíc dnes líbal s tou holkou. Jakmile jsem si na to vzpomněla, udělalo se mi špatně, a tak jsem se raději odvážila a zaklepala na dveře. Věděla jsem, že je doma, protože se nahoře v jednom z pokojů svítilo. Za dveřmi, vevnitř v domě jsem uslyšela blížící se kroky. A pak se dveře otevřely. A on tam stál. Jenom v nějakých šedých teplácích a bez trika a mě ihned sklouzl pohled na jeho vypracované břicho. "Mac." podivil se. "Lukasi." odvětila jsem. "Co potřebuješ?" zeptal se mě zvědavě. "No já.. Mohla bych jít dál prosím?" nevěděla jsem jak mu mám oznámit tu novinu. "No jo, proč ne." řekl a gestem naznačil, ať jdu dál. A já šla. Stáli jsme v předsíni a já měla děsný pocit, jako bych to tu celou věčnost znala a přitom jsem tu nikdy nebyla. Zatím co jsem se rozhlížela kolem Lukas si oblíkl nějaký černý triko. "Hele nechceš jít raději nahoru ke mě do pokoje, já to tu dole moc rád nemám." řekl mi, aby přerušil ticho. Přikývla jsem, na což jsme se vydali nahoru po schodech. Prošli jsme úzkou chodbou a když jsme došli nakonec, stáli jsme před velkými dveřmi, za kterými se nacházel Lukasův pokoj.

Když jsme vešli dovnitř tak mě to překvapilo. Měl tu uklizeno a všude po pokoji byly v policích poskládané spousty knih a všechno bylo takové modré. A hezky to tu vonělo, takovou levandulí. "Posaď se." pokynul mi a já si sedla na postel. On vedle mě. Bylo ticho. "Tak co jsi mi chtěla říct?" zeptal se. "Můžu se tě první na něco zeptat?" odvětila jsem. "Jo klidně." dodal. "Proč jsi mi neřekl, že máš bratra?" otázala jsem se, na což Lukas sklopil pohled k zemi. "No tak já nevím, nepřišla na to řeč." dodal nakonec. "Lukasi, nevymlouvej se, že na to nepřišla řeč." pobízela jsem ho. "Tak já nevím, víš moc často se nevídáme." řekl plaše. "Aha. A kde žije, nebo tak?" opět jsem se zajímala. "No v Londýně, už asi pět let." řekl později. "A ty ho znáš?" zeptal se zase on mě. "No když jsme byli malí, tak jsme si spolu hrávali. Ale divné je, že si pamatuji na něj a ne na tebe." zapřemýšlela jsem nahlas. "No já si taky nepamatuji spoustu věcí z dětství." řekl Lukas spíše pro sebe, než pro mě. "No a proč si o něm začala mluvit?" řekl o něco hlasitěji. "No takže jsem se rozhodla, že půjdu s Elizabeth ven a..." nestihla jsem to doříct, protože mě Lukas přerušil. "Kdo je Elizabeth?" otázal se. "Moje sestřenice, teď tu bude bydlet asi půl roku. Ale to je jedno. Tak jsme šly a najednou na mě někdo promluví, no a ten někdo je Donovan. Lukasi, tvůj brácha je ve městě." řekla jsem s úsměvem. "No ne." pošeptal. Asi chtěl říct něco víc, ale to nestihl, protože se po domě rozlehlo hlasité zaklepání na dveře. Vyměnili jsme si udivené pohledy. Oba jsme rychle seběhli dole a před vchodovými dveřmi jsme se zastavili. Lukas vypadal, že je úplně mimo, ale nakonec otevřel. Teď na proti nás stál vysoký blonďatý kluk, který si vyměňoval nechápavé pohledy s Lukasem. Opět bylo ticho, ale to prolomil blonďák. "Nazdar bráško."