Magic House

LUKASOVO MÍSTO

    "To nejhezčí, co znám." řekl a seskočil ze zídky na hřbitov. Zdola se na mě podíval a podal mi ruku, aby mi pomohl dole. Vzala jsem si svou tašku, přichytila jsem se jeho ruky a seskočila za ním. "Takže dem." řekl a já přikývla. Šli jsem uprostřed toho hřbitovu, takovým chodníkem. Ten hřbitov vypadal staře, ale popravdě mi hrůzu vůbec nenaháněl. Na konci toho hřbitovu byla taková velká černá brána, kterou jsme později prošli. Vyšli jsme na takové polní cestičce, která zřejmě vedla do lesa, protože v dáli nebylo nic jinšího, než velký les. "Kam to jdeme?" zeptala jsem se, protože Lukas nic neříkal a já jsem byla zvědavá. "Nech se překvapit." řekl a nahodil takový nepřístupný výraz. "Já to chci vědět!" zaprotestovala jsem a on se zasmál. "Co je na tom vtipnýho?" zeptala jsem se uraženě. "Ty." řekl jakoby nic. "Já?" zeptala jsem se nechápavě. "No ty." odpověděl mi. "Nechápu tě." řekla jsem a zase se zasmál. Nechala jsem to už být.

  Pořád jsme šli tou cestičkou, která teď vedla do kopce, ale zdálo se mi, že se ten les absolutně nepřibližuje. "Kdy tam budeme?" řekla jsem otráveně, protože mě začínaly bolet nohy. "Ještě kousek, není ti snad zima, že ne?" řekl starostlivě. "Ne, proč?" zeptala jsem se. "Nerad bych, abys kvůli mě byla nemocná." řekl a sklopil pohled na své boty. "Neboj se." řekla jsem s mírným úšklebkem.  Teď sem si uvědomila, že pokud jdeme na nějaký výšlap, tak na to nemám zrovna nejvhodnější oblečení. "Lukasi?" oslovila jsem ho. "No?" řekl. "Nejdeme na nějaký výšlap, že ne?" zeptala jsem se zděšeně. "Neřekl bych, že je to zrovna výšlap, proč?" Není to výšlap? Tak proč pořád jen jdeme? Ptala jsem se sebe v duchu. "No já si nemyslím, že jsem na to zrovna moc dobře oblečená." řekla jsem a pohledem jsem sjela na svoji šedou, školní sukni. "Já bych řekl, že je to v pořádku." řekl a v jeho hlase jsme poznala ironii.  "Aha..." řekla jsem, protože jsem to nechtěla dál probírat, ne s Lukasem. "Neboj, každou chvílí tam budeme." řekl mi na uklidněnou. "To je dobře." přikývla jsem. "Mac, ta věc s těma dopisy z nás nedělá kamarády, že ne?" Tak touhle otázkou mě úplně zaskočil. "Samozřejmě, že ne." řekla jsem a snažila jsem se, abych skryla to udivení. "No to je dobře, protože nechci, aby to byl jediný důvod, kvůli kterýmu si mě všímáš." řekl a ztišil hlas. "Lukasi všímala jsem si tě už před tím, než zmizel tvůj děda." řekla jsem na svoji obranu. "No jo, ale všimla sis mě, až ses ztratila v tom lese, i když jsme vedle sebe bydleli přes měsíc." Jakmile to dořekl, připadala jsem si špatně, protože měl pravdu. "No, ale dřív jsem tě nepotkala." dořekla jsem a otočila hlavu směrem k němu, zjistila jsem, že se na mě dívá a tak jsem se usmála. 

  Les byl najednou tak blízko, že jsme do něj ihned vešli. Tady, na tomhle kopci svítilo slunce, což bylo strašně hezký. Jakmile jsme vešli do toho lesu, tak se tam ta cesta dělila na dvě uzoučké pěšinky. "Kterou půjdeme?" zeptala jsem se Lukase. "Tady tou." řekl a rukou ukázal  na pravou stranu. Šel první, a protože ta cesta byla šíleně úzká a zarostlá stromy, chytil mě za ruku a vedl mě. Pořád jsme šli tou úzkou cestou, která se všelijak klikatila. Zajímalo by mě, jak na tuhle cestu přišel, protože vůbec nejde vidět, kvůli tomu, že je děsně zarostlá.

  Asi po sté zatáčce Lukas promluvil: "Tak zavři oči." "Proč?" zeptala jsem se provokativně. "Neptej se a prostě je zavři." poručil a já tak učinila. Jakmile jsem je měla zavřený, nezbylo mi nic jinšího, než Lukasovi důvěřovat. Protože stál přede mnou, chytil mě za boky, přičemž jsem se zachvěla a postavil mě před sebe a mírně natočil doleva. "Tak a teď můžeš otevřít." řekl a já poznala, že se usmívá. Otevřela jsem oči. Nemohla jsem uvěřit tomu, co jsem viděla. Bylo to příšerně krásný. Mezi stromy bylo takový jezírko, přes který vedla lávka. Vše bylo v takové zelené barvě a porostlé mechem. Do očí mi svítilo slunce a ještě záře, která se odrážela o tu vodu. Bylo to úchvatný. Jak jsem na to tak zírala, Lukas si mě prohlížel. Nejspíš jsem měla otevřenou i pusu, ale byla jsem prostě moc uchvácena, na to, abych to vnímala.  "Líbí se ti to?" zeptal se mě jemně Lukas. "Lukasi je to nádherný." řekla jsem, položila tašku na zem a vykročila od něj, směrem k lávce. "Kam jdeš?" řekl, na což jsem se otočila a viděla jak moc se usmívá. Měl moc hezký úsměv. "No na tu lávku." řekla jsem a rozběhla se. Slyšela jsem jak Lukas říká: "Prosím tě, buď opatrná." "Neboj se." řekla jsem a jednou nohou jsem nakročila na lávku. Stoupla jsem si na začátek a pak se mírně rozběhla. Mohla jsem být tak v polovině, když v tom mi uklouzla noha. Ale nespadla jsem. Někdo mě chytil. Lukas. Blesklo mi hlavou jeho jméno i s tím úsměvem. Měla jsem zavřené oči a jakmile jsem je otevřela, tak jsem viděla jeho oči a rty, které byly tak moc blízko těm mým.