Magic House

JE TADY

  A najednou jsem byla opět v Kylově skutečném objetí. Věděla jsem, že už všechno bylo v pohodě, ale i přes to jsem měla pevně sevřené víčka a tiskla jsem se ke Kylovi. Tomu to evidentně nevadilo, jelikož si mě ještě pevněji přitáhl. Zhluboka jsem dýchala. Bylo mi jasné, že moje máma je dcera Lewise.

  Když jsem se rozloučila s Kylem, rozhodla jsem se, že si to všechno musím vážně nechat projít hlavou. Byla jsem z toho tak zmatená, že jsem ani nepřemýšlela, kam jdu, ale mé nohy mě zavedly na Lukasovo místo. Když jsem prošla hustými křovisky, sluneční svit mi bil do očí. Nadechla jsem se čerstvého vzduchu a zhluboka jsem vydechla. Nebyla jsem tu docela dlouho. Kousek jsem popošla a sedla si na tu starou lávku. Chvíli jsem přemýšlela a pak mi to došlo. Lukas a já jsme příbuzní. Pane bože.  Rychle jsem vyskočila na nohy a nemám tušení proč, ale šla jsem dál po té lávce až jsem došla na onu skálu. Vítr začal vlát a on tam byl. Dokonalý jako vždy. Tmavé vlasy, ta známá košile a černé džíny. A když jsem ho teď viděla, nanovo mi zlomil srdce.

  "Mac..."

  "Lukasi." zhluboka jsem se nadechla.

  "Co tady děláš?" zeptal se a přistoupil ke mně.

  "Nemám ponětí." přiznala jsem a to už nás od sebe dělily jenom malinké krůčky. Bylo mezi námi to známé napětí, ale teď to bylo jiné. Něco se změnilo. Oba jsem byli odtažití. A v tu chvíli mi to došlo. S Lukasem jsme příbuzní a já mu to musím říct.

  "Aha." dodal a odešel zpět na lávku.

  "Lukasi měla jsem vizi." promluvila jsem a tím jsem ho zastavila.

  "Cože?" udivil se.

  "Slyšíš dobře." potvrdila jsem.

  "No dobře, ale co s tím mám dělat?" zeptal se a byl to Lukas, kterého jsem až doteď neměla možnost poznat.

  "Týká se to i tebe." dodala jsem

  "Dobře, poslouchám."

 "Byla jsem tady na tomhle místě. Vše bylo stejné, ale zároveň jiné." začala jsem. "Chvíli jsem byla dost zmatená, ale pak jsem pochopila, co se vlastně děje. Stála jsem tu a pak jsem slyšela hlasy dvou mladých lidí, kteří jsem poté přišli. Byla to dívka a muž, oba byli o něco málo starší, než já a ty. Chvíli se hádali, ale pak mu ta dívka řekla, že s ním čeká dítě. Ten muž byl štěstím bez sebe..." umlčela jsem se.

  "No a co to má společného se mnou?" nechápal.

  "Ta dívka se jmenovala Katherina a ten muž... Ten muž Lewis." dokončila jsem. Ihned, co to Lukas slyšel, mu zkameněla tvář.

  "Takže... Takže chceš říct, že to byl můj děda a tvá babička?" zeptal se po nějaké době a já jenom kývla na souhlas. "To není možné... Takže ty a já jsme příbuzní? Páni, konečně mi to do sebe začíná všechno zapadat."

  "Jak to myslíš?" teď jsem pro změnu nechápala já.

  "Myslím, že mám tušení, kde je Lewis. Musím jet za ním."

  "Ne Lukasi, třeba to ani není skutečně pravda. Rozhodně bys neměl odjíždět." řekla jsem rychle.

  "To nevadí, přijde mi to dost skutečný a stejně bych dřív nebo později odjel..."

  "Cože?" nechápala jsem i nadále. Lukas ke mě pomalu přistoupil. Pohladil mě rukou po tváři a palcem přejel po mé bradě. Pak mě chytl za ruku.

  "Mac, nemůžu ti být nablízku. To co jsem ti provedl mě ničí den ode dne víc a víc. Jsem špatný člověk a ty jsi tak báječná..." řekl a pak se odmlčel. Oba jsme se zhluboka nadechli. Dívala jsem se do těch hlubokých tmavých očí a poprvé jsem se v nich neztrácela. Viděla jsem v nich upřímnost a bolest. Obmotal své prsty těmi mými a dal mi letmý polibek na rty, který jsem mu oplatila, ale nic jsem necítila. Všechno to bylo pryč. Ukápla mu slza. "Sbohem Mac."

  "Sbohem Lukasi." šeptla jsem a Lukas byl v mžiku pryč.

  Nevěděla jsem co dál. A tak jsem šla. Vkročila jsem na lávku a šla po ní. Okamžitě mě zavalily sentimentální vzpomínky na den, kdy jsme ji s Lukasem přecházeli prvně a společně a tak mi po tváři začala stékat jedna nezbedná slza. Šla jsem a šla, až jsem tam nakonec byla. Na oné skále. Vystoupila jsem na ten obří kámen a nadechla jsem se. Pode mnou byla hluboká propast, ale všude kolem mě byly ty krásné lesy. A vzduch tu byl tak svěží, že jsem zapomněla na veškerou tu úzkost, která mě svírala. Ale pocítila jsem prázdnotu. Lukas je pryč. A chybí mi tak nepopsatelně Jonathan. Potřebuji ho vidět, chci opět cítit jeho rty na těch mých, to napětí, které mezi námi vládne a to vzrušení, které s nikým jiným nezažívám.

  Když jsem tak přemýšlela nad Jonathanem ucítila jsem něco v žilách. Za chvíli mi to došlo. Byla to má moc. Na tomhle místě vždy sílí... Ale já ji tak nechci! Chci být normální, jako všichni ostatní.

  Zanedlouho se začalo stmívat a tak jsem se vydala domu. Šla jsem přes lávku, kolem jezera, mezi zarostlými křovisky, až jsem nakonec vyšla ven z lesa a vydal jsem se dole kopcem, přešla přes hřbitov, následně jsem přelezla zídku, obešla kostel a po chodníku jsem si to zamířila domů.

  Byla jsem už před Lukasovým domem, když v tom jsem si všimla, že před naším domem stojí dvě auta. Jedno bylo rodičů, ale to druhé jsem nepoznávala.

  Vchodovými dveřmi jsem vešla do domu, zula si boty a z obýváku jsem slyšela hlasy rodičů a další dva velmi známé.

  "Mac, zlatíčko ahoj." pozdravila mě máma. Už na ní bylo těhotenství opravdu znát a já se na sourozence těšila strašně moc. Seděli vedle sebe s tátou a drželi se za ruce. Naproti nim seděl muž a žena.

  "Ahoj." řekla jsem a pak jsem konečně poznala ty dvě další osoby, které byly v obýváku. "Zdravím Roberte a Sophie." řekla jsem a podala jim ruku na uvítanou. "Kde se tu berete?" udivila jsem se.

  "Měl jsem nějakou pracovní schůzku v Londýně a tak jsme si se Sophií řekli, že navštívíme Richmonda a jeho krásnou rodinku. Mimochodem máte velmi hezký dům." řekl a usmál se na rodiče, kteří mu úsměv ihned opláceli.

  "To je skvělé, ráda vás zase vidím." dodala jsem.

  "My tebe taky, jsi čím dál víc krásnější." řekla Sophie. Porozhlédla jsem se po místnosti, ale nikdo jiný tam nebyl.

  "Charlotte a Jonathan nedorazili?" musela jsem se ujistit.

  "Je nám líto drahoušku, ale museli zůstat v Alpách." oznámila mi s lítostí Sophie.

  "To nevadí. Pozdravujte je ode mě." řekla jsem docela zklamaně.

  "Samozřejmě." dodal Robert.

 "Tak dobře, já asi půjdu nahoru do pokoje." řekla jsem a dala se na odchod.

  "Dobře zlato." řekla máma. 

  Vyšla jsem z obýváku a šla jsem si ještě sundat kabát a pak jsem zamířila po schodech nahoru a rovně chodbou do mého pokoje. Když jsem stála před dveřmi do pokoje byly zavřené a já jsem je nechávala otevřené. No asi je zavřela máma, řekla jsem si a otevřela je, ale následně zavřela. Když jsem se otočila, uviděla jsem někoho stát u mého okna. Díval se na mě. Nepřemýšlela jsem a rozběhla se k němu. skočila jsem mu do náruče a on mě pevně objal. Ihned mě políbil a já jsem mu to vřele oplácela. Ta jeho vůně. On je tady.

  "Jonathane." vydechla jsem. Znovu mě políbil.

  "Strašně, ale neuvěřitelně moc jsi mi chyběla Mackenzie." pošeptal mi.

  "Ty. Mě. Taky." řekla jsem mezi polibky. Nadzvedl mě a já mu obmotala nohy kolem pasu. Zabořila jsem mu ruce do vlasů, když mě začal líbat na krku. Přemístili jsme se ke mě do postele. Rozepnula jsem mu košili a on si ji sundal. Přejela jsem mu rukou po břichu a dál ho líbala. Sundal mi svetr a kalhoty. Své džíny si pak sundal sám a následně mé spodní prádlo a jeho boxerky.

  "Dole jsou naši rodiče." zasmála jsem se, když jsem si uvědomila co to vlastně děláme.

  "No nevadí. Já tě chci Mackenzie." řekl a ta slova ve mě něco probudili. Něco tak silného, až mi bylo úplně jedno, že jsou dole rodiče.