Magic House

NOVINKA

Jakmile jsem uslyšela tichounké lupnutí zámku, byla jsem zvědavější, než předtím. Pomalu jsem vytáhla klíček ze zámku a položila jsem ho na postel, vedle sebe. Podívala jsem se na kufr a ještě jednou přejela rukou po vystouplých písmenech. Pak jsem kufr otevřela. Úplně nahoře byla krémová obálka, která byla zapečetěná červeným voskem, s písmeny K.L.U. Vzala jsem ji do rukou a položila vedle klíčku. Obálka byla v kufru položená na hedvábném, bílém šatku, který jsem později také odložila na postel. Zaujalo mě, co všechno bylo pod tím hedvábím. Spousta starých knih a nějakých deníků. V jednom z rohů kufru jsem později objevila brož. Byla krásná a starodávná, byla to ta, kterou babička nosila úplně všude. Ale proč ji teď darovala mě? Ten bílý šátek jsem na babičce ani jednou neviděla, to bych si přece pamatovala. Knihy ani deníky jsem si nějak moc neprohlížela. Více mě zajímala ta obálka.

Už jsem se ji chystala otevřít, když v tom slyším zdola dva známé hlasy, jak na mě volají: "Mac, zlatíčko? Už jsi doma?" "Jo, už dávno." řekla jsem s ironií v hlase. "Mohla bys prosím tě na chvíli dole?" zavolal na mě táta. Dnes se vrátili nějak moc pozdě, je totiž už kolem šesté večer a normálně se vracejí nejmíň o dvě hodiny dřív. Ale já jsem jenom otráveně odpověděla: "A musím zrovna teď, nepočká to?" "Ne Mac nepočká, prosím přijď za námi do obývajícího pokoje." řekl klidným hlasem táta. "No jo, už jdu." Seběhla jsem schody do poloviny a pak jsem se zastavila, protože schody nějak divně zaskřípaly. Ten zvuk jsem znala. Jednou, nebo dvakrát se mi to stalo, když jsem byla malá, ale potom už nikdy ne. Ten dům je přece už hodně starý, a tak jsem nad tím vůbec nepřemýšlela a šla jsem do toho obýváku. "Posaď se." řekla mi usměvavá máma. Sedla jsem si do křesla, které bylo naproti velkého krbu. Teď mě už vážně začali trošku děsit. "To, co ti teď řekneme, ovlivní náš rodinný život, ale nezmění to, jak moc tě máme rádi." řekl táta. Teď už jsem se vážně bála. "Když jste mi tohle říkali naposled, znamenalo to, že jste mě odvezli z Londýna, sem." řekla jsem rozrušeně. "Neboj se, tohle nemá se stěhováním nic společného." řekl táta uklidňujícím hlasem. "Dobře, tak už bychom ti to měli říct a nic neprodlužovat." řekla mi máma. Mlčela jsem a čekala, co z nich vypadne. "Budeš mít sourozence." řekli oba velmi usměvavě a najednou. Cože? Já budu mít sourozence? "Vážně?" zeptala jsem se vesele. "Ano." řekla mi máma. "To je skvělé." řekla jsem. Pak už jsme o tom moc nemluvili, ani u večeře.

Po večeři jsem šla nahoru do poje a to schodiště opět zavrzalo, ale nijak jsem si nad tím hlavu nelámala. Když jsem vešla do pokoje, šla jsem rovnou do koupelny, kde jsem se odlíčila a šla do sprchy. Potom jsem se převlékla do pyžama a sedla jsem si k oknu. Zkoumala jsem zataženou oblohu. Přes tmavé mraky prosvítal světlý měsíc. Slabé světlo z měsíce osvětlovalo ten divný les. Seděla jsem a přemýšlela jsem o spoustě věcí. Najednou jsem uslyšela slabé ťukání do okna a všimla jsem si, že začalo pršet. Ještě jednou jsem se podívala na oblohu, ale teď už jsem neviděla to slabé měsíční světlo. Sjela jsem očima na Lukasův dům a pohled se mi zastavil u jeho okna. Viděla jsem ho, jak vychází z nějakých dveří a vypadal rozčíleně. Ještě jsem si stihla všimnout jeho zarudlých očí, než to světlo zhasl. Byla jsem unavená a tak jsem zatáhla závěs a šla do postele. Už jsem ležela, když jsem si vzpomněla, že jsem ještě neotevřela tu krémovou obálku. Vstala jsem z postele a sedla jsem si do křesla u mého toaletního stolku. Otočila jsem ji na stranu s pečetí. A pak jsem ten rudý vosk odtrhla od krémového papíru.