Magic House

VZTAH

  Ráno jsem se vzbudila a cítila jsem se skvěle. Když jsem se trochu probrala, tak jsem se porozhlédla po mém pokoji a zjistila, že tu Jonathan není, za což jsem byla ráda, protože opravdu nechci, aby to zjistili moji nebo jeho rodiče.

  Vstala jsem z postele a pak ji ustlala a zamířila do koupelny, kde jsem udělala moji, již tradiční rutinu. Jakmile jsem byla hotová, učesala jsem se, následně oblíkla a zamířila jsem dole, do kuchyně.

  Ihned, co jsem sešla schody, jsem uslyšela smích a hlasy, které se ozývaly v předsíni. Jakmile jsem se objevila ve stejné místnosti, jako Jonathan a ihned, jakmile mě spatři tak se usmál a od té doby ze mě nespustil oči.

  "Dobré ráno zlatíčko." pozdravila mě máma.  Jonathan a jeho rodiče stáli přede dveřmi, oblečeni v kabátech. Vypadalo to, že se někam chystají. A taky, že chystali.

  "Ahoj." pozdravila jsem všechny. "Vy se někam chytáte?" zeptal jsem se velmi zvědavě Richmonda.

  "Ano, no víš, pobočka mojí firmy, která se nachází v Londýně, má poslední dobou nějaké problémy a potřebují mě, jakožto šéfa. Takže se tu se Sophií a Jonathanem ještě na pár týdnů zdržíme." Na pár týdnu?

  "Páni..." nezmohla jsem se na nic víc, protože mě to celkem zaskočilo. Podívala jsem se na Jonathana, který o tom určitě věděl ale nic mi neřekl, a tak mi věnoval omluvný pohled. Ale i přes ten jeho smutný pohled jsem se zlobila. To si nenašel dvě minuty času na to, aby mi to řekl?

  "No ano a protože Richmond a jeho rodina k nám byli tak laskaví a pozvali nás do Alp, tak mi jim nabídli, že můžou zůstat u nás v pokojích pro hosty. Jonathan tu bude na těch pár týdnů navštěvovat místní školu a tak jsme mysleli, že bys mu to tu dnes mohla ukázat." řekla rázně máma. Nemyslela to jako nabídku, ale jako rozkaz.

  "Skvělý..." řekla jsem si spíše pro sebe, protože teď jsem opravdu neměla náladu na provázení Jonathana po městě.

  "Co?" otázala se máma.

  "Jo jasně." dodala jsem rychle.

  Oblíkla jsem si kabát, nazula boty a společně z Jonathanem jsme vyšli z našeho domu.

  Šli jsme mlčky.

  "Ty jsi na mě naštvaná, Mackenzie?" promluvil Jonathan asi po pěti minutách chůze.

  Neodpověděla jsem a jenom jsem šla dál. Jonathan trošku zrychli, aby se dostal přede mě, pak se otočil čelem ke mně, zastavil se a tím pádem jsem se zastavila taktéž.

  "Mluv se mnou." řekl a hluboce se mi zadíval do očí. A já zase tak nějak roztála.

  "Proč si mi včera neřekl, že tu zůstáváte?" vysoukala jsem ze sebe.

  "Nepřišlo mi to podstatný." přiznal ihned.

  "Tak tobě to nepřišlo podstatný?" rozčílila jsem se a lehce se zvedl vítr. Ihned jsem poznala, že to dělám já. "Mně to teda podstatný přišlo!" dodala jsem rychle. Jonathan mi pevněji stiskl paže.

  "Mackenzie, prosím, uklidni se." promluvil jemným, avšak mně neznámým hlasem. Docela mě to vyděsilo. Lehce sem sebou cukla. "Co se děje?" zeptal se ihned ustaraně. Zhluboka jsem se nadechla.

  "Nic. Měl si mi to říct." řekla jsem mírněji a vítr opět ustal. 

  "Já vím." řekl a oddělal mi pramen vlasů, který mi padal do obličeje. "Omlouvám se." řekl a usmál se.

  "Tak jo." řekla jsem.

  "Víš co to znamená?" zeptal se a já jenom pokrčila rameny. "Budeme spolu." oznámil. Uvědomila jsem si, že spolu vlastně ani nechodíme.

  "Tím, že budeme spolu myslíš, že budeme kamarádi?" zeptala jsem se váhavě. Jonathan se lehce uchechtl, ale v mžiku se mu na tváři objevil vážný výraz. Myslím si, že mu to taky došlo. Udělal krok a tím přistoupil blíž ke mně. Byl tak blízko, že nás od sebe dělilo jenom pár centimetrů.

  "Mackenzie Dillonová, budeš se mnou chodit?" zeptal se. 

  "Samozřejmě." řekla jsem a políbila ho. Když jsem se pak na něj podívala, všimla jsem si, jak se mu rozzářily oči. Pak jsme se procházeli a líbali a procházeli, dokud nebyl čas oběda.

  Když jsme se vrátili do domu, který byl opět úplně prázdný, našli jsme v kuchyni vzkaz.

  Mac, prosím, připravte si s Jonathanem něco k obědu. Swanovi měli tu obchodní schůzku a já s maminkou jedu na ultrazvuk.

  Mám tě rád.

  -Táta

  "Hm, takže to vypadá, že budeme vařit." řekl rádoby nic Jonathan.

  "Ne, já budu vařit." upřesnila jsem to.

  "Ne ne, buď oba, nebo nebudeme mít oběd." řekl rázně. Líbila se mi představa Jonathana, který vaří.

  "Ale Jonathane, si náš host, tohle se nehodí..." řekla jsem na obhajobu.

  "Váš host, ale tvůj přítel." dodal.

  "Můj přítel." zopakovala jsem. Políbil mě.

  "Takže už nic nenamítej a jdeme vařit." řekl a přešel k lednici.

  "A umíš to vůbec?" zeptala jsem se zvědavě. Vážně mě to zajímalo, protože u nich doma mají na vaření hospodyni.

  "To, že jsem z bohaté rodiny, ještě neznamená, že se o sebe neumím postarat. Adoptovali mě, když jsem byl malý a do té doby jsem neměl lehký život," řekl, umlčel se a hlasitě polkl, ale ihned pokračoval, "no a v Alpách jsem poslední dva roky trávil spousty času sám doma, takže se o sebe postarat umím." dořekl. Vypadal zvláštně. Zajímalo mě, co myslel tím, že neměl lehký život, ale ptát jsem se ho na to teď opravdu nechtěla. Vypadal až moc zranitelně. Místo toho jsem přišla za ním k lednici a vyndala jsem z ní nějaké maso a to jsem pak položila na kuchyňskou linku. Z jedné kuchyňské skříňky jsem vyndala těstoviny a z další koření.

  "Takže co mám dělat?" zeptal se Jonathan.

  "Můžeš nakrájet to maso." řekla jsem a dala jsem vařit těstoviny. 

  Jonathan začal krájet. Snažila jsem se něco dělat, ale nešlo to. Musela jsem ho stále pozorovat. To maso krájel s takovou elegancí a přesností, že jsem z něj nemohla spustit oči.

  "Nedívej se na mě." řekl a usmál se. Na tvářích se mu vytvarovaly roztomilé ďolíčky.

  "Tak už nebudu." řekla jsem a už se na něj nepodívala.

  Když už jsme jídlo měli hotové, připravila jsem jej na talíře. Jonathan mě objal. Byla jsem k němu otočená zády. Chytil mě za pas a otočil mě směrem k němu.

  "Víš, že jsem to tak nemyslel." řekl tím do duše promlouvajíc hlasem.

  "Vím." řekla jsem, sklonila hlavu a uhnula pohledem. Jeho dlouhým ukazováčkem mi nadzvedl moji bradu a já se na něj opatrně podívala. Usmál se. Pak nastala ta chvíle dlouhého ticha a napětí, kterou však Jonathan přerušil vášnivým polibkem. Líbali jsme se tak dlouze a vášnivě, že jsme se k tomu jídlu na konec ani nedostali.

  Ahoj všichni, moc se omlouvám, že už asi dvě stě let nebyla nová kapitola. Prostě tak nějak teď vůbec není čas. Ale to není asi omluva...

  Každopádně děkuji, že se pomalinku, ale jistě blížíme ke třem tisícům views. Moc to pro mě znamená. Mám vás moc ráda a doufám, že nová kapitola líbila.