Magic House

CHLAD

  ,,Znám tvé tajemství." promluvil a sníh, která kolem nás zběsile poletoval, zase ustal.

   ,,Cože?" dělala jsem, že nechápu, ale popravdě jsem moc dobře věděla o čem mluví. Měla jsem strašné nutkání vše Jonathanovi říct, ale i přes to mi něco uvnitř mě říkalo, že bych mu to neměla prozrazovat. Důvěřuji mu vůbec?

  ,,Nepředstírej, že nevíš." řekl rázně. Jeho šedé oči, které mě probodávali, byly jako kus ledu. Krásné, ale tak moc chladné a bezcitné, až mi to nahánělo husí kůži.

  ,,Já nic nepředstírám, pokud mi nevěříš, tak bys mi to mohl objasnit." řekla jsem s tónem, z kterého byl jasně poznat nezájem.

  ,,Mackenzie ty jsi jiná a moc dobře to víš. A taky víš, o čem tu mluvím. Vím, že to víš." řekl a jeho výraz na tváři byl vážný. Velmi vážný a tvrdý.

,,Jak to můžeš vědět?" zeptala jsem se, protože vím, že kdybych to neudělala, tak by mi tahle otázka vrtala hlavou ještě hodně dlouho. 

  Zpočátku se lehce uchechtl, ale pak přestal a začal mluvit. ,,Já jsem taky jiný. To si ale už určitě poznala," promluvil a hluboce se mi zadíval do očí, ale ihned pokračoval: ,,Mac, ty dokážeš ovládat živly, to já neumím, ale umím ovládat pocity jiných,číst a napojovat se na jejich myšlenky. Možná ti přijdu, jako úplný blázen, ale já to opravdu dokážu. Dokážu to úplně stejně jednoduše, jako si ty dokážeš zahrávat se sněhem, ale s jednou výjimkou. Já to dokážu ovládat a ty očividně ne." domluvil. On dokáže ovládat pocity druhých? Ovládal ty mé? A četl mi myšlenky? Vrtalo mi hlavou.

  ,,Tys mi jako četl myšlenky?" zeptala jsem se váhavě. Nechtěla jsem znít nezdvořile, ale to už teď bylo vlastně jedno. Jonathan však nepromluvil, ale po chvíli kývl na souhlas. ,,Jak jsi to mohl udělat?" rozkřičela jsem se na celé kolo. Teď mi byla všechna zdvořilost naprosto ukradená. A aby toho nebylo málo, sníh, kolem nás, začal opět zběsile vířit. Jonathan mlčel. ,,Vždyť mě ani neznáš... Na tohle nemáš právo." křičela jsem víc a víc, protože mě to neuvěřitelně naštvalo. Tohle si přece nemůže dovolit, jen tak si přečíst myšlenky úplně cizí holky.

  ,,Nemám, ale ty jsi prostě přišla včera k nám do domu a ono se to spustilo samo. Nedokázal jsem to zastavit." začal vysvětlovat.

  ,,Neříkal jsi, že 'to dokážeš ovládat a já očividně ne?' Jonathane?" řekla jsem rozčíleně. Prvně mi řekne, že to dokáže ovládat a teď zase ne. Proč je tak moc složitý? Pak ke mě přistoupil a pevně mi sevřel paže. Cukla jsem sebou, ale on mě sevřel ještě víc.

  ,,Já nevím, prostě to nešlo, veř mi, zkoušel jsem to." říkal a důkladně se mi díval do očí. Už nebyly tak chladné a bezcitné, jakoby roztály.

  ,,Řekl si mi, že jsi mi četl myšlenky, tak jak ti potom můžu věřit?" řekla jsem zklamaným hlasem a vytrhla jsem se z jeho sevření. Sníh vířil tak moc, že přes něj nic nebylo vidět. Obešla jsem Jonathana a šla pryč.

  ,,Kam to jdeš Mackenzie? Hele omlouvám se jo? Buď na mě naštvaná, ale nikam nechoď, nebo se ztratíš." křičel na mě starostlivě.

  ,,Jonathane! Nech mě být!" naposledy jsem zakřičela a utekla neznámo kam.

  Nevěděla jsem, kam to vlastně jdu, kolem mě byly jenom stromy a bílo, nic jiného. Cítila jsem se oslabeně a bezmocně. Začalo se stmívat. Byla jsem někde v lese, promrzlá na kost a neměla jsem nejmenší tušení, kudy mám jít ke Swanovým domů. Byla jsem ztracena. Doslova. A tak jsem začala utíkat. Běžela jsem mezi stromy a nedokázala jsem se orientovat, kam vlastně mám jít, ale pak mi došlo, že bych asi měla jít dole, ne nahoru.