Magic House

VIZE

  „Lukasi..." řekla jsem, když jsme se na sebe upřeně dívali.

  „Mac." Řekl a rychle z lavičky vyskočil. Elizabeth mezi tím odešla. „Není to tak, jak to vypadá." Dodal a chytl mě za ruku. Vyvlékla jsem se z jeho sevření.

  „A jak to teda je?" zeptala jsem se. Celý tenhle rozhovor bylo děsný klišé.

  „No..." chtěl pokračovat a já i konečně uvědomila, jak to Jonathan myslel tím, že nejsem jediná, kdo tu podvádí, a tak jsem ho přerušila.

  „Jak dlouho to trvá?" Musela jsem se zeptat, protože vím, že když bych o neudělala, litovala bych toho.

  „Skoro dva roky." Přiznal Lukas. Dva roky? Páni tak tohle mě opravdu zaskočilo.

  „Aha... Lukasi v Alpách jsem někoho poznala." Přiznala jsem se, protože nemělo cenu, to tajit, stejně bych to Lukasovi dřív, nebo později řekla.

  „A koho?" začal se Lukas zajímat.

  „Jednoho kluka, no a.. Víš, nejsme jenom kamarádi." Řekla jsem tiše, ale dost hlasitě a to, aby mě Lukas slyšel. Pak jsme pohlédla na Lukase. Vypadal rozzuřeně. Dokonce se třásl. Začal se zvedat vítr a já věděla, že to má na svědomí Lukas. Přistoupila jsem k němu, chytila o za ramena a upřeně jsem se mu snažila zadívat do očí. Ale to bylo marné. Díval se do prostoru, jakoby skrz mě. Vítr nabíral na intenzitě.

  „Lukasi podívej se na mě." Řekla jsem a chytla mu tvář do rukou. Pochvíli se mi už díval do očí, ale vítr neustával. „Prosím tě, nechej toho." Řekla jsem a objala ho. Pak, jakoby úplně přepnul. Vítr ustal a Lukas mi oplatil objetí.

  „Cítíš k němu něco?" zeptal se mě po nějaké době. Už jsme seděli na lavičce. Jenom jsem kývla. Jonathan ve mně probouzel něco, co nikdo jiný nedokázal. „V tom případě tě musím nechat jít. Byla jsi první, na kom mi záleželo... Sbohem Mac." Řekl bezcitně. Lukas mi ublížil už tolikrát, ale i přesto jsem ho měla ráda, ale nemilovala jsem ho.

„Sbohem Lukasi." Řekla jsem a on zmizel. Došlo mi, že se nejspíš přemístil.

  Ještě chvíli jsem tam seděla a pak šla domů, do své postele.

  Ráno jsem se probudila pozdě. Chtěla jsem zavolat Charlotte, ale pak jsem si uvědomila, že ta asi ještě spí. A Tak jsem se rozhodla, že zavolám Kylovi.

  „Haló?" ozvalo se v telefonu a já po dlouhé době uslyšela ten známý hlas. Kyle se už odstěhoval do Londýna.

  „Kyle, tady Mac." Řekla jsem na vysvětlenou.

  „No páni... Ahoj!" řekl a já s jeho hlasu poznala, že mě rád slyší.

  „Tak jak se ti vede?" zeptala jsem se.

„No to víš, nová škola, noví lidé, nový město... A co ty?" řekl a já úplně věděla, jak se asi cítí. Přesně takhle jsem se cítila v září. Ale pak jsem poznala Kyla a on mi pomohl a bylo mi velmi líto, že já nemůžu pomoct Kylovi. Byl to přece můj nejlepší kamarád.

  „No to je komplikovanější." Přiznala jsem.

  „Jak moc?" zněl naléhavě.

  „Hodně." Dodala jsem. „Víš... Moc mi chybí můj kamarád."

  „Co kdybychom odpoledne zašli na kafe a ty by si mi všechno řekla?" zeptal se.

  „Ale nemusíš kvůli mně sem jet až z Londýna." Nechtěla jsem ho otavovat.