Magic House

LUKAS

  Jen tam tak stál a já si nemohla nevšimnou slzy, která mu tekla po tváři. "Lukasi, co se stalo?" zeptala jsem se naléhavě. Neodpovídal, jenom tam tak stál a díval se mi do očí. Jeho hnědé oči teď byly zarudlé, nevěděla jsem, jestli od pláče, nebo od vzteku. Znovu jsem na něj promluvila: "Lukasi. Mluv se mnou." řekla jsem tiše. "Mac..." řekl a já poznala, jak moc se mu třásl hlas a až teď jsem si všimla, že v ruce drží zapálenou cigaretu. "Co se děje?" řekla jsem a pořád se dívala do těch tmavých očí. "Můžu dál?" zeptal se mě slušně a někam odhodil tu cigaretu. Já zdvořile odpověděla: "Jistě." a gestem naznačila, ať jde dovnitř. "Pojď nahoru." řekla jsem "Nebude to vadit tvým rodičům?" zeptal se mě.  "Ne, nejsou doma." řekla jsem s klidným tónem v hlasu. 

  Šli jsme nahoru po schodech a jakmile opět zaskřípali, Lukas se rozrušil ještě víc. "Co je?" zeptala jsem se se zájmem. "Ale nic, jen že schody u dědy skřípou úplně stejně." řekl. Přišlo mi to zvláštní, ale hlavu jsem si nad tím nelámala.

  Přišli jsme do mého pokoje a Lukas se zeptal, jestli si může sednout na postel a tak jsem jenom přikývla. Sedla jsem si do křesla u psacího stolu a čekala, až začne mluvit. Seděli jsme tam dobrých deset minut a on se jenom díval pořád na podlahu a furt byl zticha. Byla jsem zvědavá, proč brečel. "Lukasi?" zeptala jsem se mírně. "Hm.." odpověděl beze zájmu. "Co je s tebou?" pokračovala jsem. " Mac... Na to bych se měl spíš ptát já tebe, nemyslíš?"  zvýšil hlas. " Cože?"  udivila jsem se. "Nedělej ze sebe hloupou."  Hloupou? Co tím myslí?  "Co tím jako myslíš?" zeptala jsem se. "Ty víš! A nesnaž se mi namluvit, že ne!" rozřičel se po mém pokoji. "Lukasi, já vážně nevím o čem to mluvíš.." řekla jsem klidněji. Možná jsem měla tušení, že to má co dělat s tím dopisem. "Chceš snad, abych ti to objasnil?" zeptal se, ale už nekřičel. "To bys byl moc hodnej." řekla jsem s ironií v hlase. "Asi už víš, že já rodiče nemám a bydlím s dědou." začal. "Jo vím." potvrdila jsem. "No a já měl dnes trénink lacrosu a když jsem se vrátil domů. Tak tam nikdo nebyl.." najednou zmlkl. "No dobře, ale co s tím mám společnýho já?" Zeptala jsem se nechápavě, protože jsem celou tuhle tu situaci naprosto nechápala. "No nikdo nebyl doma a já prohledal celý dům a děda nikde. Nikdy nechodil pryč, aniž by mi o tom neřekl. No a jediný, co jsem našel, byl dopis, který ležel u mě na posteli." dořekl to. "A co bylo napsaný v tom dopise?" zeptala jsem se velmi zvědavě. "Bylo to od dědy, psal tam, že odjel a že už ho nejspíš nikdy neuvidím a Mac já se sním ani nerozloučil..." řekl a zase vypadal rozrušeně, tak jsem vstala a sedla jsem si vedle něj a objala ho a jakmile jsem to udělala ucítila jsem, jak se zachvěl a i ten cigaretový kouř, tak jsem mu řekla:  "To bude dobrý." "To teda nebude Mac, já ho už nikdy neuvidím, byl to moje jediná rodina." odmlčel se a já věděla, že má pravdu a on pokračoval: "No, každopádně v tom dopise se psalo, něco o tom, že ty a já máme hodně společnýho, Mac můj děda tě nikdy neviděl, ale zná tě." řekl a zamyslel se. "No to není možný, nejspíš myslel někoho jinýho." konstatovala jsem. "Ne, jsem si jistej, že myslel tebe." na moment zmlkl, ale pak mluvil dál. "Mac prý ty a já jsem stejní, ale odlišní od ostatních... Mac ale ty to víš!" řekl a opět zvýšil hlas. "Jak to mám vědět!" řekla jsem taky hlasitěji. "Mac, máš mi všechno vysvětlit!" naléhal. Já?