Magic House

KNIHA

Najednou jsem stála na naší zahradě, vedle stodoly. Momentálně vůbec nepršelo, ale bylo po dešti. Byla jsem tak vysílená a příšerně unavená. Cítila jsem, jak moc jsou mé nohy slabé. Udělala jsem krok. Bylo to dobrý a tak mě to nabudilo k tomu, abych udělala další krok a po něm další. Byla jsem už skoro u zadního vchodu, když v tom se mi podlomilo koleno a já jsem myslela, že se skácím k zemi. Ale neskácela. Byla jsem si jistá, že dopadnu na tvrdou a mokrou venkovní podlahu, ale to se nestalo. Místo toho jsem spadla do něčeho měkkého. Z toho šoku jsem měla křečovitě sevřené víčka. Ani jsem se nehnula. Byla jsem jako zmrazená. Ale pak se ve mě něco stalo a já jemně otevřela oči. První co jsem viděla byly ty překrásné tmavé oči, které doplňovaly ještě tmavější řasy. V těch očích byla teď tak nevídaná jiskra, která zřejmě značila překvapení, radost a zděšení v jednom. Další co jsem spatřila byly tmavě hnědě upravené vlasy. Začala jsem přicházet k sobě a chtěla jsem se zvednou, ale Lukas promluvil. "Mac, počkej." a hlas se mu zlomil. "Cože? Proč?" zeptala jsem se udiveně. "Myslím si, že jsi moc slabá." dodal ustaraně. "Lukasi, jsem naprosto v pořádku." řekla jsem panovačně. "Tak dobře." svolil a usmál se na mě. Bylo vidět, jakou mu ten úsměv dal námahu. Postavil mě na nohy, ale pevně tiskl mou ruku. Chystala jsem se udělat krok ke dveřím domu, ale zase jsem upadla. V nohou jsem neměla vůbec žádnou sílu. Jakmile jsem měla opět spadnout stiskl mou ruku ještě pevněji, na což mnou projel divný, ale zároveň příjemný pocit. Ale opět jsem neupadla, jelikož mě Lukas, zase v pravou chvíli, stačil zachytit. A já jsem se zase ocitla v jeho náruči. "Tak a teď nebudeš nic namlouvat a já tě odnesu do tvého pokoje." řekl s důrazným tónem v hlase. "Dobře." rychle jsem dodala a přikývla na souhlas. Vzal mě u kolen jednou rukou a tou druhou mě chytl okolo pasu. Zase mnou projel ten známý pocit, který necítím s nikým jiným než s Lukasem. Obmotala jsem své ruce okolo jeho krku a hlavu jsem si opřela o jeho hruď. Zavřela jsem oči a pocítila jsem, že se Lukas dal do kroku. Mírně jsem se nadechla a z Lukasova trika jsem ucítila cigaretový kouř. Byl už u domu a otevřel dveře, které naštěstí nebyly zamčené. Prošel kuchyní k vrzavému schodišti a pak po něm vyšel nahoru. Šel se mnou, jako bych pro něj nebyla absolutně žádná zátěž. V tom jsme však už byli před mým pokojem a Lukas otevíral dveře. Vešel a ještě mě donesl k mé velké posteli. Jemně mě na ni položil a sundal mi holinky. Chtěla jsem si sednou a sundat si kabát, ale Lukas mě zastavil a sundal mi ho sám, jako kdybych byla naprosto neschopná. Usmál se na mě. Pak přešel k toaletnímu stolku a tam popadl křeslo, které si později přesunul k mé posteli. Pak přešel k oknu, aby z parapetu vzal deku, ale zastavil se a zasmál. "Copak?" zeptala jsem se zvědavě. Pořád jsem z něj nespouštěla pohled. "Ale nic, jenom že vidíš úplně perfektně do mého pokoje." řekl a popadl deku a jeden polštář z okenního parapetu. "No jo, to jo." řekla jsem a dál jsem ho pozorovala. Opět přešel ke křeslu, do kterého se posadil, ale před tím přes mě ještě přehodil deku. Jakmile si sedl do křesla všiml si jak na něj zírám. "Mac takhle na mě prosím nekoukej." řekl. "Pročpak?" zeptala jsem se a udělala psí oči. Cítila jsem se už mnohem lépe. "Přivádíš mě do rozpaků." řekl a pohledem se zahleděl do podlahy. "To i jde?" zeptala jsem se s překvapeným výrazem. "No to víš, že jde. Ale skoro nikdo to nedokáže." řekl s tišším hlasem. "Vážně?" zeptala jsem se zase překvapeně. "No vlastně Mac, ty jsi první holka, po dost dlouhý době, které se to povedlo." řekl a odvážil se na mě podívat. Nic jsem na to neřekla, ale nejspíš jsem se začala červenat, a tak jsem se jenom usmála. Pak jsem si lehla a upadla do říše snů.

Když jsem se probudila, tak křeslo vedle mé postele bylo prázdné. Nechtěla jsem být smutná ani nic podobného, tak jsem se rozhodla, že si nad tím nebudu lámat hlavu. Zkusila jsem si stoupnout. Najednou jsem byla úplně v pořádku a stála jsem a šla jsem do šatny. Měla jsem příšernou potřebu otevřít ten kufr a vyndat z něj knihu. Ani nevím jakou knihu ale prostě jsem měla silné tušení, že bych to měla udělat. Klekla jsem si na zem ke kufru a otevřela jsem ho. Hned napravo byla taková tlustá kniha, která ještě div držela pohromadě. Vzala jsem si ji a otevřela. Jakoby ta kniha sama věděla co hledám a sama se mi otevřela přesně na straně 187. Začala jsem číst.

Locus Lassitudinem

Locus Lassitudinem je místo, kterému se také říká Místo Vysílení. Čarodějové a čarodějky, mladí čarodějové a čarodějky nemají ani nejmenší tušení, že něco takového existuje. Ani většina Starých o tom nemá ani zdání, ale je to tak. Tohle místo opravdu existuje. To můžu potvrdit z vlastní zkušenosti. Je to místo příšerně temné. Nejprve se vám zdá, že vidíte obyčejný stín. Za normálních okolností by jste si ho ani nevšimli, ale tento stín je očarovaný. Očaroval a vytvořil ho sám Gargantuan, mistr černé a temné magie. Magie tak nebezpečné, že si to ani nedovedeme představit. Ten stín vás přivede na místo. Místo vysílení. K vidění se vám tam naskytne spousta velmi krásných a neobvyklých věcí. Tohle místo láká spoustu našich lidí, však skoro nikdo ho neobjeví. Objeví ho jenom malinká hrstka lidí a z té malinkaté skupinky lidí se z toho místa vrátí jenom někteří jedinci živi. Většina jich tam zahyne. A ti, které to nevysílí, ti mají v sobě tu černou a silnou nepopsatelnou magii. Jen málo tady těch lidí zůstalo na správné straně.