Magic House

SCHODIŠTĚ

  Ty rty. Byly tak moc blízko. Jeho oči se upřeně dívaly do mých. Usmál se a já znovu zavřela oči. Pak sem ucítila, jak přiložil jeho rty na ty mé. Pomalu mě začal líbat, a když jsem začala spolupracovat, cítila jsem, jak se znovu usmál. Nikdy by mě nenapadlo, že s Lukasem vůbec promluvím, natož tak, abychom se spolu líbali, ale Lukas líbal tak hezky, jemně. A strašně hezky voněl. Pak jsme se od sebe odtrhli a upřeně jsme na sebe koukali. Až teď jsem si uvědomila, že mě Lukas drží v jakémsi záklonu, a tak jsem si stoupla a popravila oblečení. Lukas si sedl na tu lávku, kde jsme byli celou dobu. Klekla jsem si k němu. Pohledem zkoumal okolní stromy a já zase jeho. Nevydržela jsem to a musela jsem se zeptat na otázku, o které jsem věděla, že by mi vrtala hlavou snad ještě sto let. "Lukasi?" řekla jsem a on ihned otočil hlavu a s úsměvem se na mě podíval. "Proč si mě sem vzal?" zeptala jsem se, ale nedívala jsem se na něj, spíš někam do dálky a přemýšlela jsem, kam asi ta lávka může vést. "Nevím, moc tě neznám Mac, ale věděl jsem, že si tohle zasloužíš poznat. Chápeš ne?" řekl vážně. "Ne." řekla jsem a oba jsme propukli ve smích. "To je jedno, ale nemysli si, že to bylo kvůli tomu, že jsem tě chtěl políbit. To bylo absolutně neplánovaný." Neplánovaný?  "Aha, no víš, já už asi pudu." řekla jsem vzala tašku a šla pryč. Slyšela jsem, jak Lukas říká: "Mac, co je?" ale to jsem naprosto ignorovala a šla jsem dál.

  Když jsem přišla domů, tak tam pořád nikdo nebyl. Bouchla jsem dveřmi a šla jsem nahoru, do mého pokoje. První, co jsem uviděla bylo okno pokoje, který patřil Lukasovi. Řekl, že to bylo neplánovaný, no jasně že bylo. To nebyla ta věc co mě naštvala, naštvalo mě to, že jsem si uvědomila, že mě políbil a přitom jsem ho nedávno viděla, jak se líbal s nějakou brunetou. Nemělo by mi to vadit,  a asi ani nevadí, ale líbilo se mi to, a to tak, že moc. 

  Chtěla jsem si jít dole do kuchyně objednat večeři, ale na schodech mě něco zastavilo. Bylo to snad nejděsivější a nejhlasitější zaskřípání schodů, který jsem kdy slyšela. V polovině schodiště jsem se zastavila a sestoupila o schod níže, abych zjistila, který to tak úděsně skřípe. 

  Po chvíli pátrání jsem zjistila, že to neskřípe jenom jeden, ale pět. Celkem tam bylo patnáct schodů, pět zdola a pět od z hora bylo v pořádku, ale pět, tak nějak uprostřed, byly rozskřípané. Odhrnula jsem na nich koberec a všimla jsem si, že dřevo, ze kterého jsou vyrobeny, je o pár odstínů tmavší a také starší, než zbytek schodiště. Nevím proč, ale měla jsem takové nutkání na ty schody zaklepat. Když jsem to udělala, tak zvuk, který se rozlehl po domě, byl dutý.

  Sešla jsem opět schody a stoupla jsem si naproti zdi, u těch pěti zvláštních schodů. Ta zeď byla vytapetovaná takovou starorůžovou tapetou. Jakmile jsem přistoupila blíž, všimla jsem si že se tapeta na jedné i druhé straně odlepuje, přesně v tom úseku, který zaujímají ty zvláštní schody. Ta tapeta mě moc nezaujala, to ne, spíše jsem si všimla sochy, která byla v místech, kde se nacházel třetí schod. Přistoupila jsem k ní a prohlížela jsem si ji. Byla to socha ženy, která byla celá byla, ale náušnice, které měla, byly rubínově rudé. Sundala jsem jednu. Nevím proč jsem to udělala, ale věděla jsem, že je to poměrně důležitý, a taky že bylo. Po domě se ozvalo hlasité zakřupání. Sochu jsem obešla a sundala i druhou. Po domě se opět rozlehl ten samý zvuk, ale hlasitější. Jinak se nic moc nedělo. Pak jsem si ale všimla safírového prstenu, který měla socha na pravém ukazováčku. Po domě se rozlehl snad desetkrát hlasitější zvuk, než před chvílí a já se prudce otočila a uviděla jsem, jak se zeď s odloupanou tapetou odsouvá doprava.