Magic House

MYŠLENKY

  "Ahoj." pozdravila jsem a jeho hlava se otočila ke mě. "Mac?" promluvil vyděšeně. "Co tu děláš?" zeptal se po chvilce. "Taky tě ráda vidím." dodala jsem s ironií. "Ne, já tebe taky, víš, vůbec bych tě nepoznal." řekl a já jsem se jenom zasmála. "Co jsi to proboha udělala se svými vlasy?" zeptal se. "No já ani nevím." řekla jsem upřímně. "Jsou skoro bílé. Vážně bych tě nepoznal, ale prozradily tě ty krásně zelené oči." řekl a pak se začal omlouvat, ale já jsem ho objala. Nadechla jsem se a ucítila tu jeho vůni, která mi tak chyběla. "Moc jsi mi chyběl Kyle." řekla jsem tiše. "Ty mě taky Mac." dodal. a bylo poznat, že to myslí upřímně. "Co se s tebou vlastně v poslední době stalo?" zeptala jsem se zvědavě. "No celý říjen byl pro mě děsně těžké, teď je to už v pohodě, ale vím, že se to zase zhorší." řekl a já poznala tu slabost v jeho hlase. "Co se děje?" zeptala jsem se a pomalu se od něj odtáhla. "No víš Mac, začátkem ledna se stěhuji do Londýna." řekl. "Cože?" vyhrkla jsem. "No ono je to komplikované." řekl a já jsem se to snažila pochopit. Už ten měsíc, co jsem se s Kylem nebavila byl hrozný, ale ta představa, že ho už nikdy nejspíš neuvidím, byla strašná. "Kyle jsi můj nejlepší kamarád, to nemůžeš." řekla jsem tiše. "Mac já ani nechci, hodně se toho stalo a prosím, snaž se to pochopit." řekl se slabými vzlyky v hlase. "Já se snažím." řekla jsem si spíše pro sebe, ale jsem si jistá, že to Kyle stoprocentně slyšel. Pak mě objal. Když mě teď objal on a ne já jeho, cítila jsem se šťastně a bezpečně. Byl to jiný pocit, než když mě objímá Lukas. Tenhle byl upřímný a neobvyklý. 

  S Kylem jsme si dlouho povídali. Moc mi chyběl. Bylo to strašně fajn, dokud nepřišla řeč na Lukase. "Jsi s ním šťastná?" zeptal se s bolestí v hlase. "No já ani nevím, jestli jsme spolu, ale smutná nejsem, takže moje odpověď je ano. Jsem sním šťastná." řekla jsem a Kyle mlčel. "A Kyle je to vůči tobě příšerně nefér. Mám tě moc ráda a je mi to líto, co jsem udělala, protože patříš mezi osoby, bez kterých bych si nevěděla rady..." dořekla jsem a chtěla jsem pokračovat, ale polibek od Kyla mě umlčel. Líbal něžně a ty jeho jemné rty... Chvíli jsem spolupracovala, ale po chvilce jsem se odtáhla. Usmála jsem se a mlčela. "Promiň. Neměl jsem to dělat, ale prostě Mac... Moc mi to chybělo a ty taky." řekl tiše. "Ty jsi mi taky chyběl, ale tohle já nemůžu. Nemůžu tě znovu ztratit." řekla jsem. "Vždyť neztratíš." pošeptal mi do ucha. "Tak proč mám pokaždé, když tě vidím, pocit, že odcházíš?" zeptala jsem se a zadívala se do těch pomněnkových očí. "Protože v podstatě odcházím." konstatoval. 

  "Kyle?" oslovila jsem ho po dlouhé době ticha. "Ano?" řekl. "Slíbíš mi něco?" otázala jsem se. "Samozřejmě." řekl ochotně. "Slib mi, že celý listopad a prosinec budeš můj kamarád tak, jako dřív." řekla jsem a opět jsem se zadívala do jeho očí. "Slibuji." řekl a já se usmála."

  "Víš co mě štve nejvíc?" zeptala jsem se a Kyle jenom zavrtěl hlavou. "To, že jsme spolu neoslavili moje narozeniny." dopověděla jsem. "To máš sice pravdu, ale já ti popřál." řekl a já se udivila. "A kdy?" zeptala jsem se nechápavě. "No před dvěma dny, když si večer někam šla, přesně tamhle." řekl a ukázal na místo, kde jsem před dvěma dny přelézala zídku, když v tom mi někdo řekl 'Všechno nejlepší Mac'. "To jsi byl ty?" otázala jsem se a Kyle přikývl hlavou na souhlas. "A já si myslela, žes zapomněl." přiznala jsem. "To nikdy." řekl a pyšně se poplácal po ramenech a já se rozesmála na celé kolo. Tohle mi chybělo. S Kylem jsem měla pocit, že je vše v pořádku. Měla jsem pocit, že mám své staré vlasy a ne bílé lokny, že nemám tu prapodivnou moc a byla jsem šťastná. Měla jsem zpět svého nejlepšího kamaráda. Cítila jsem se v bezpečí. A to mě mátlo.

  Začalo se stmívat, a tak jsem se s Kylem rozloučila a oba jsme odešli svoji cestou. Když jsem šla domů, chtěla jsem se stavit k Lukasovi a zeptat se ho na ten večer, co se vlastně stalo, když jsem omdlela, ale když jsem šla kolem jeho domu, v žádném z mnoha oken se nesvítilo. Zdálo se mi to zvláštní, ale nijak extra jsem to popravdě neřešila. Právě teď jsem myslela jen na dvě věci. První byl Kyle. Ale ta druhá mě poměrně více znepokojovala. Když jsem se ráno koupala, z části jsem si vzpomněla na to co se stalo před tím, než jsem omdlela. Šla jsem nemocniční chodbou a následovala jsem dětský pláč, který jsem pořád slyšela. Pak jsem vešla do pokoje, ze kterého ten dětský pláč vycházel. Potom tam začali mluvit dvě osoby. Celý dnešní den jsem přemýšlela nad tím, kdo to byl. Ty hlasy jsem znala, to vím. Byly mi tak neskutečně povědomé. Žena promluvila na muže a muž na ženu. Jeanette a Richmond. No to snad ne...

  Jeanette a Richmond? To nemůže být možný. Tak se přece jmenují moji rodiče. Ty hlasy, já věděla, že je odněkud znám. Byla to máma s tátou. Sedla jsem si na nejbližší lavičku, protože se mi z toho všeho zamotala hlava a já si začala vzpomínat. Bylo tam dítě. Jeanette a Richmond mluvili o dívčím jméně... 'Mackenzie' blesklo mi hlavou. Konečně mi to do sebe začalo zapadat. Nebylo tam jedno dítě, ale dvě. A jsem si stoprocentně jistá, že jedno z těch dětí jsem já.

  Seděla jsem tam a přehrávala si to v hlavě pořád dokola. Byla jsem z toho celá vedle. Pak si ke mě najednou někdo přisedl. "Mac." řekl na pozdrav. "Lukasi." zděsila jsem se, protože mě vytrhl z myšlenek. Asi jsem vypadala velmi vyděšeně, a tak mě Lukas ihned objal. Neviděla jsem ho dva dny, ale tak moc mi chyběl. "Co se děje a co se ti to stalo s vlasy?" zeptal se udiveně, ale pořád mě držel v objetí. "To je teď to poslední, co mě zajímá." řekla jsem beze zájmu. "Co se stalo?" zeptal se a já jsem se od něj odtáhla. "Lukasi. Já mám asi bratra."