Magic House

SCHŮZKA

"Mac, pojď prosím dole." řekl kluk v černé kapuci ve tmě. "Cože?" zděsila jsem se. "No pojď dole. Moc tě prosím." řekl skoro zoufale. "Ale Kyle, co tu děláš?" otázala jsem se. "Pojď dole a všechno ti vysvětlím." naléhal dále. Moc mě zajímalo, copak tu asi chtěl teď, pozdě večer. A tak jsem se rozhodla. "Tak dobře, za minutku, nebo dvě jsem dole." promluvila jsem. "Tak jo." odpověděl Kyle a já jsem pocítila tu úlevu v jeho hlase.

Byla jsem v pyžamu, tak jsem rozsvítila a ze šatny vytáhla župan, který jsem si později oblékla. Zhasla jsem a po tmě jsem přešla pokoj až ke dveřím. Otevřela jsem a ocitla se na chodbě, která byla osvětlena malými lampičkami. Po tichu jsem došla ke schodům a ty rychle, ale tiše seběhla. Nakoukla jsem do obýváku a zjistila jsem, že Elizabeth už usnula. Už jsem byla u dveří, které jsem nyní otevírala. Celou tu dobu jsem se plížila, jako nějaký lupič. Vešla jsem do tmy a chladu. Rozhlédla jsem se kolem, ale Kyla jsem nikde neviděla, tak jsem se rozhodla, že půjdu na místo, kde stál před chvílí, pod mým oknem. Šla jsem po příjezdové cestě, kolem živého plotu a pak jsem zabočila doprava a uviděla jsem ho. Byl vysoký jako obvykle, vlasy opět rozcuchané a na nose černé brýle. Když si mě všiml, tak se hned dal do chůze, která byla mým směrem. Taky jsem šla k němu blíž. Dělil nás už asi jenom metr, když jsme oba zůstali stát. "Tak co se děje?" promluvila jsem jako první. "Není to nic extra důležitého, ale prostě musel jsem ti to říct." mluvil velmi tiše, protože se nejspíš styděl. "Říct mi co?" zeptala jsem se, protože mi to bylo poměrně nejasné. "No Mac, víš jak jsem ti dnes říkal, že bych chtěl být víc než kamarád?" otázal se a já kývla, jakože vím. "No tak jsem to myslel vážně a potřebuji vědět, jestli to cítíš stejně, protože jsem z tebe velmi zmatený." dodal ihned. "Zmatený ze mě?" nechápala jsem. "No někdy mi přijde, že to cítíš stejně, třeba jako když jsi mi dnes dala tu pusu, ale pak jsou zase chvíle, kdy mám pocit, že by jsi mi nikdy nedovolila překročit tu kamarádskou hranici." řekl a já si poprvé uvědomila, co jsem mu poslední měsíc prováděla a jak se kvůli tomu musel cítit. "Aha, za to se omlouvám ani jsem si neuvědomovala, že to dělám." omluvila jsem se Kylovi. "No to už nevadí, ale byl bych rád, kdybys mi řekla, jak to cítíš." naléhal Kyle. Nevěděla jsem co mu mám říct. Záleželo mi na něm, ale nevěděla jsem, jestli mi na něm záleží tak moc, aby z toho mohl vzniknout vztah. "No víš Kyle, já tě mám ráda, ale..." nemohla jsem pokračovat dál, protože mi přes rty položil jeho ukazováček. "Máš mě ráda, ale pořád tu je on." řekl a zadíval se mi do očí, na což jsem sklopila pohled, protože jsem věděla, že má pravdu. Zvedl mi bradu a já jsem se mu zhluboka zadívala do těch modrých očí. "Mac, teď něco udělám a pokud to ucítíš stejně, jako já, musíš něco říct, nebo mi to nějak naznačit , no a pokud budeš mlčet já odejdu a už se o tom nebudeme nikdy bavit." řekl mi tiše do ucha a já přikývla, protože jsem věděla, co se chystá udělat. Přiložil jeho rty na ty mé. Byly tak měkké a jemné. Začal mě líbat a já jsem mu ty polibky oplácela. Dole v břichu jsem pocítila snad tisíc motýlků. Bylo neuvěřitelný, co se mnou dokázalo udělat pár polibků od Kyla. Líbal mě víc a víc, ale pořád ty polibky byly jemné a hezké. Oplácela jsem mu je, ale ne na dlouho. Po chvilce jsem mé rty oddělila od těch jeho a ucítila jsem, jak mi naskočila husí kůže. Stála jsem tam a zírala do těch pomněnkově modrých očí, stála jsem tam, ale nic neřekla. Mlčela jsem a ani se nehnula. Ne, že bych to nechtěla udělat, to ne, ale měla jsem pocit, že teď bude lepší nechat Kyla jít. Asi to pochopil. Zvedl pravou ruku a jemně mě pohladil na vlasech a dlaní sjel až na mé tváře. Pak dal ruku zase dole, obešel mě a zmizel ve tmě. Po tichu jsem se vrátila nahoru do pokoje, svlékla župan a lehla jsem si do postele. Ležela jsem na zádech a tak jsem se obrátila na levý bok a zadívala jsem se z okna. Přemýšlela jsem na tím, co jsem to teď udělala za velkou chybu a nemohla jsem zabránit těm slzám, které se draly na povrch. A tak jsem je nechala a propukla jsem v pláč. Je to má chyba, ale věděla jsem, že to teď tak bude lepší. Za chvíli mám narozeniny a to znamená, že mi mají propuknout mé schopnosti a já jsem prostě nechtěla, aby byl Kyle tohohle součástí. Brečela jsem, ale byla jsem moc unavená, a tak jsem upadla do říše snů.

Dalšího sobotního dne ráno jsem se vzbudila pozdě. Bylo kolem dvanácté a tak jsem se rozhodla, že je na čase se vyhrabat z postele. Ani nevím, kdy dorazili včera naši, ale nejspíš pozdě. Vstala jsem a šla do koupelny, vyčistit si zuby. Pak jsem seběhla dole po schodech. Do tichého domu jsem zvolala: "Mami? Tati? Haló... Je tu někdo?" ale odpovědi jsem se nedočkala. Došla jsem do kuchyně a na ledničce našla vzkaz, který byl připevněn magnetem. Stálo na něm:

Mac, jeli jsme s Elizabeth nakoupit nějaké věci. Nechtěli jsme tě budit. Vrátíme se až k večeru, takže na nás nečekej. Udělej, nebo si něco objednej k obědu a večeři, hlavně neumři hlady.

- Máma a Táta

Vzkaz jsem položila na kuchyňskou linku a z lednice jsem si vyndala mísu se zeleninovým salátem. Nandala jsem si ho na talíř a zasedla ke stolu, kde jsem ho později snědla. Pak jsem to po sobě uklidila a vydala jsem se do pokoje. Bylo kolem jedné a ve tři jsem se měla sejít s Lukasem na tom jeho místě. Šla jsem do sprchy. Když jsem vylezla, zamotaná v ručnících, vyfénovala a vyžehlila jsem si vlasy. Pak jsem se jemně nalíčila. Korektor, pudr, linky, řasenku a je to. Pak jsem přešla do šatny, kde jsem si na sebe oblíkla černý džíny, bílý volný svetr a k tomu jsem si dala vínový šátek. Celou dobu, co jsem se připravovala, jsem se snažila nemyslet na tu včerejší věc s Kylem. Asi si to budu hodně dlouho vyčítat, ale vím, že je to pro něj i pro mě takhle lepší, teda alespoň pro zatím. Bylo kolem půl třetí odpoledne a tak jsem se rozhodla, že už vyrazím, protože to je poměrně dlouhá cesta. Obula jsem si černé tenisky a k tomu tmavou bundu a vyrazila jsem z domu. Šla jsem kolem kostela ke hřbitovu a tam jsem přelezla zídku a přešla jsem dozadu k té staré bráně. Otevřela jsem ji a prošla na polní cestu. Šla jsem a šla. Cesta se začala tyčit více a více do kopce a tak jsem pomalu stoupala výš a výš, když v tom jsem už byla na začátku lesa. Otočila jsem se a uviděla ten krásný výhled na město. Pak jsem prolezla houštím a nacházela jsem se na rozcestí dvou malých úzkých cestiček, kde jsem zabočila doprava. Šla jsem sama úzkou a zarostlou stezkou. Oddělávala jsem větve a šla dál po klikaté cestičce. A z nenadání jsem se objevila u jezírka, přes které vedla lávka a ve kterém se odráželo slunce. Kluk, sedící na začátku lávky, se zvedl, otočil a promluvil. "Mac."