Magic House

NOVÁ MAC

  Upadla jsem do bezvědomí... To je poslední na co si vzpomínám. Nevím co se dělo dál.

  Když jsem se probudila, venku byla tma. Pomalu jsem vstala z postele. Bolela mě hlava a cítila jsem se strašně slabě. Sotva jsem se udržela na nohou. Přešla jsem k psacímu stolu a otevřela notebook. Bylo 2. listopadu, tři hodiny ráno. Poslední, na co si vzpomínám je to, jak jsem byla v nemocnici a poté upadla do bezvědomí. Lukas mě asi odtamtud odnesl, lepší vysvětlení mě nenapadá. Zaklapla jsem notebook a šla do koupelny.

  Rozsvítila jsem a přešla k umyvadlu a stoupla jsem si naproti zrcadla. Při pohledu do něj jsem se zděsila. Když jsem si prohlížela svoji tvář, uviděla jsem jeden velký šrám nad obočím a pár odřenin. Když jsem si na něco z toho jenom sáhla, strašně to bolelo. Ale co mě znepokojovalo více, než ty rány, byly moje vlasy. Byly dlouhé. Místo rovného mikáda jsem měla dlouhé lokny. Před dvěma dny jsem je měla sotva po ramena a teď je mám alespoň po žebra. A ta barva. Z velmi světlé blond teď byly oříškově hnědé. Nebyly úplně tmavé, pořád byly světlé, ale ne jako dřív.

  Jak jsem tam tak stála a dívala jsem se do zrcadla, přišlo mi, že ta holka, na kterou se dívám, je někdo cizí. Vůbec ji neznám. Měla zlatavě hnědé dlouhé loky, příšerně bílou pleť, rozmazaný makeup a potrhané oblečení. Už jsem se na to nechtěla dívat. Otočila jsem se a šla si napustit vanu.

  Když jsem vlezla do teplé vody, po dlouhé době sem byla uvolněná. Na své bílé kůži jsem si všimla pár fialových modřin. Ztvrdla jsem tam asi hodinu. Když jsem chtěla vylézt, stalo se něco zvláštního. Začala jsem se soustředit na vodu a zvedla jednu ruku a jedna malá kapička vody vyletěla nahoru. Když jsem ruku dala dolů, kapička spadla do vody. Zkoušela jsem to znovu a znovu. Všude po koupelně lítaly kapičky vody. Pak jsem se zhluboka nadechla a zvedla obě ruce. Veškerá voda, která byla ve vaně, se rozdělila na malinké kapičky a ty se rozletěly do vzduchu. Bylo to krásné, ale popravdě mě to už nepřekvapovalo. Ruce jsem ladným pohybem dala pomalu dolů a jedna kapička za druhou padaly do vany.

  Bylo kolem šesté ráno a já jsem ležela v posteli. Vlasy jsem měla zabalené v ručníku a ležela jsem v županu. Venku se pomalinku začalo už rozednívat, a tak jsem si řekla, že se pudu obléct. Vylezla jsem z postele, kterou jsem později ustlala. Přešla jsem do koupelny a vyfénovala jsem si vlasy. Chtěla jsem je narovnat, což se mi nepodařilo, tak jsem si dlouhé lokny svázala do drdolu. Nechápala jsem to, ale musím říct, že se mi ty vlasy líbily. Sedla jsem si k toaletnímu stolku a začala jsem korektorem zakrývat odřeniny a šrám nad obočím. 

  Vcelku se mi to podařilo a byla jsem se svým výkonem spokojená, a tak jsem to všechno zapudrovala. Pak jsem si malino zvýraznila obočí. Když jsem ležela v posteli, přemýšlela jsem, jestli se změnilo i něco jinšího, než vlasy. První co mě napadlo byly oči. Moje barva očí se mi moc líbila a když jsem si teď dělala linky, byla jsem šťastná, že jsou pořád stejně zelené. Už jsem si jenom dala řasenku a bylo hotovo. Vlasy jsem si rozpustila a rozčesala. Popravdě nebyly tak dlouhé, jak jsem si původně myslela. Jenom o takových deset centimetrů. Zadívala jsem se na sebe v zrcadle a konečně jsem viděla tu starou Mac, ale to nemění nic na věci, že mám schopnosti, jiný vzhled a cítím se jinak. Prostě se s tou novou Mac budu muset smířit Pak jsem se šla obléct.

  Bylo kolem půl osmé a tak jsem se šla nasnídat. Jako první jsem zamířila do obýváku, ale ten byl prázdný. Pracovna táty taky a mámy taky. V kuchyni taky nikdo. Pak jsem na lednici objevila vzkaz.

  Mac, tetičce se přitížilo a je v nemocnici. Jeli jsme za ní. Elizabeth jela s námi. Moc nás mrzí, že nemůžeme teď být s tebou. Máme tě moc rádi. 

                                                                                                      -Máma a Táta

  Bylo kolem čtvrté a mě v televizi skončil můj oblíbený seriál, rodiče stále nebyli doma a já jsem se příšerně nudila. Rozhodla jsem se, že se půjdu na chvíli projít. Oblíkla jsem si kabát, dala šálu, nazula boty a vyrazila jsem. Netušila jsem proč, ale měla jsem nutkání jít na moje obvyklé místo. Hřbitovní zídka.

  Šla jsem po chodníku a za kostelem jsem zahnula doleva. Rozhlédla jsem se kolem a na zídce jsem někoho uviděla sedět. Když jsem přistoupila blíž, hned jsem věděla, kdo to je. Ty rozcuchané vlasy bych poznala všude. Potichounku jsem šla k zídce, na kterou jsem tiše vyskočila. Sedla jsem si vedle osoby v černé mikině. "Ahoj." pozdravila jsem a jeho hlava se otočila ke mě. "Mac?" 

  Takže ahoj lidi. Vím, že tahle kapitola, je kratší, a že je napsána po delší době a má to svůj důvod. Celou dobu, od vydání minulé kapitoly přemýšlím, jestli mám pokračovat se psaním tohoto příběhu. Mám ještě spoustu nápadů do budoucích kapitol, ale nejsem si jistá, jestli vás to ještě baví. Mě to baví moc a byla bych ráda, kdybyste mi svoje názory napsali do komentáře. Budu ráda za každý komentář, ať už negativní, nebo pozitivní.

  A aby to nebylo tak moc deep, chtěla bych vám moc poděkovat za to, že to vůbec čtete a taky za to, že se díky vám pomalu, ale jistě blížíme k 2K views... <3 Moc všem děkuju.