Magic House

STÍN

Malé zmrzlé krystalky vody mi padaly do obličeje a já si to užívala. Jenom jsem tam tak stála a usmívala jsem se směrem k obloze. Bylo to skvělé. Pak jsem se ale porozhlédla okolo sebe, abych zjistila kdo tohle dělá. Ohlížela jsem se dokola a dokola. Popravdě jsem čekala, že tam někde uvidím Lukase, ale to se nestalo. Jediné co jsem zahlédla byl stín, který se objevil za stodolou. Rychle jsem se vzpamatovala a utíkala směrem ke stodole. Když jsem tam přiběhla, nikdo tam nebyl. Ale když jsem nahlédla do toho temného lesa, který se nacházel za stodolou, opět jsem spatřila onen stín. Vběhla jsem za ním do lesa. Pohyboval se lesem směrem do kopce. Běžela jsem malou a úzkou pěšinou. Začínala jsem být promočená od deště. Byla jsem příšerně vyděšená, ale to mě nezastavilo a běžela jsem dál a nezastavovala jsem se. Klopýtla jsem a upadla na zem, ale ihned jsem se zvedla a pokračovala dál. Kopec, do kterého jsem běžela, už nebyl tak strmý, ale právě naopak, začal se proměňovat v rovinu. Čím dál jsem běžela, tím víc se mi zdálo, jakoby ze všech okolních stromů úplně zmizelo jehličí, nebo listí a vše jakoby ztrácelo život. Běžela jsem prostě dál a už ani nevím, jestli jsem následovala stín, už jsem si vlastně ani nebyla jistá, jestli ho ještě vůbec vidím. Byla jsem promočená na kost. Les byl tmavý a temný, a tak mě dost překvapilo, když jsem v dáli uviděla jasné světlo. Bolely mě nohy, ale přidala jsem do kroku a mířila k jasnému místu. Rychleji a rychleji. Nevím jestli jsem se přibližovala tak rychle, ale světlo bylo blíž a blíž. Přidala jsem ještě trochu a v tom jsem vstoupila ze tmy do světla. Bylo to zvláštní, měla jsem pocit jako bych nabírala na síle. Na malinkou chvíli jsem měla pocit, že jsem se vznesla, ale to byla blbost, a tak jsem ihned tu myšlenku vyhnala z hlavy. Když jsem si byla opět jistá, že stojím nohama pevně na zemi, rozhlédla jsem se okolo sebe. Zjistila jsem, že stojím na jasně zelené trávě, ve které jsou rozkvetlé bílé kopretiny. Dokola mě se tyčily vysoké smrky a tvořily něco jako kruh. Přesně na místo, na kterém jsem právě stála, jasně zářily oslepující sluneční paprsky. A co bylo nejdivnější, vůbec tu nepršelo. Najednou kolem mě začaly poletovat ty malinké světlušky, které zářily pomněnkově modře. Natáhla jsem ukazováček a jedna z těch malinkatých modrých teček mi sedla na můj prst. Pomalu jsem mou ruku posouvala blíž k mému obličeji, abych si ji lépe prohlédla. Měla jsem ji od obličeje asi deset centimetrů a už jsem na ni skvěle viděla. Měla velký zadeček a zbytek těla byl tak malinký. Ale oči, ty měla obrovské a úplně černé, ale i když to teď bude znít bláznivě, ty oči úplně zářily. Blikla. Jednou. Dvakrát. Třikrát. A pak se stalo něco tak moc úžasného. Malinká světluška se teď proměnila v pomněnkového motýla. Bylo to tak úžasné. Všechno tu kolem mě mělo tak jemné barvy. Byla jsem tím vším tak moc omámená, že jsem si ani nevšimla, že už vůbec nejsem mokrá, právě naopak jsem byla suchá. Nejenže tady byly kopretiny, ale kolem dokola rostly rudé růže. Motýl mi furt seděl na prstu, ale i přesto jsem přešla k jedné z těch červených růží. Jakmile jsem však pohnula rukou, motýlek vzletěl. Ale neodletěl, to ne. Pořád se tak nějak pohyboval kolem mě. Když jsem pohlédla na květ růže byl takový, jakoby v něm byl život. Odvážila jsem se na něj sáhnout. Nedotkla jsem se ho. Nemohla jsem, protože jakmile jsem přiblížila prst, květ sebou cukl do za du a začal se malinko pohybovat. Okvětní lístky začaly nabírat na objemu a to tak, že hodně. Pak jakoby se přetočily a tam kde měl být střed kytky, byla malá hlavička. Květ se utrhl od stonku a začal se pohupovat ve vzduchu. Dost mi to připomínalo medúzu, nebo něco podobného. Ale musím přiznat, že nic hezčího a zajímavějšího jsem v životě neviděla. Na tváři jsem měla ihned vykouzlený úsměv, ale ten zmizel hned, jakmile poletující stvoření úplně zčernalo. Zaseklo se na místě a bylo černé jako uhel. A pak se stalo něco neskutečného. Černý květ vzplanul. Prostě byl zaseknutý ve vzduchu a zničeho nic ho začaly pohlcovat oranžové plameny. V tu chvíli jsem se vzpamatovala a chtěla jsem odejít, ale něco mě tam prostě přinutilo zůstat. Byl tam na jednom místě takový starý pařez. Na první pohled vypadal příšerně ztrouchnivěle, ale když jsem k němu popošla blíž, můj názor se ihned změnil. Když jsem se na něj podívala z boku, byl to jenom hnusný starý pařez. Ale jakmile jsem se na něj koukla ze shora bylo to úplně něco zvláštního. Vypadalo to jako mapa nějakého vymyšleného světa, ale tak příšerně mě to fascinovalo.

Stála jsem tam a zkoumala každičký detail toho pařezu, když v tom mě něco probralo z toho transu. Z pařezu vyletěla snad stovka malinkých žlutých jiskřiček, které nepálily, ale naopak děsně studily. Začala mi být neskutečná zima a všimla jsem si, že motýlek, který ještě před chvíli byl vedle mě najednou zmizel a nikde jsem ho neviděla. Jakoby ho pohltil ten náhlý chlad. Začala jsem panikařit. Přešla jsem na druhou stranu kruhu, ve kterém jsem se nacházela a našla cestu, kterou jsem přišla. Prošla jsem malinkou vyšlapanou pěšinkou a najednou jakoby všechen chlad, který jsem cítila zmizel a veškerá nabraná síla mě úplně opustila. Cítila jsem se vysílená a příšerně slabá, ale k mému údivu jsem stála vedle stodoly, která se nacházela na naší zahradě.