Magic House

TO SNAD NE.

"Mac, chci být něco víc, než kamarád." řekl Kyle milým a tichým hlasem. Docela mě zaskočil. Nezmohla jsem se na víc, než na úsměv. Pak jsem se mu hluboce zadívala do očí a slzy, které už zmizely, se mi opět nahrnuly do očí a jedna za druhou stékaly po mých tvářích. Znovu mě objal a já jsem mu objetí oplácela. Opět jsem vdechla jeho vůni a to mě rozbrečelo ještě víc. Na Kylovi mi v poslední době hodně záleželo a nemohla jsem si dovolit to, abych o něj přišla. Stačí že jsem to naprosto pokazila s Lukasem, i když tak úplně nevím jak. Abych pravdu řekla, Kyle byl můj nejlepší kamarád a kromě Emmy jsem měla jenom jeho. Stále mě držel v obětí. Pak se trochu pohnul a do ucha mi jemně pošeptal: "To nevadí, Mac já si na tebe počkám." řekl a já jsem si připadala ještě hůř. Kyle byl ke mě tak hodný a upřímný a prostě jsem si ho nezasloužila. " Kyle, nedělej to, já pro tebe nejsem ta pravá." řekla jsem mezi vzlyky s nadějí, že to pochopí. Ale ten kdo to nechápal jsem byla já. Kyle je skvělý kluk a hodně mi na něm záleží a mám ho strašně moc ráda, ale taky vím, že nejspíš něco cítím k Lukasovi. Teď bych chtěla Kyla strašně moc políbit. Doslova jsem hypnotizovala jeho rty. Kyle se odtáhl a hlasitěji řekl: " Mac, ale ty mi za to stojíš." a uviděla jsem, jak se mu v oku zablýskla jedna slzička. Nevydržela jsem to a políbila jsem ho. Po dlouhé době jsem opět cítila ty jeho rty na těch mých. Cítila jsem motýlky v břichu, ale taky jsem ucítila, jakoby se uvnitř mě něco zlomilo. Začal mě líbat čím dál víc a víc a já spolupracovala. Pak jsem ale najednou na své kůži ucítila chlad, který sílil a sílil. S Kylem jsme se od sebe odtrhli a já jsem zjistila, že začalo pršet. A rozpršelo se víc a déšť ne a ne přestat. Kyle se na mě usmál a oba jsme se dali na odchod. Já jsem ještě zvolala: "Kyle?" a on se pohotově otočil. "Ano?" zeptal se s obrovským úsměvem na tváři. Stál tam a mokl. Mokl kvůli mě. Jenom jsem mu zamávala a pak se dala do běhu.

Když už jsem byla skoro doma zastavila jsem se u Lukasova domu. V jednom z mnoha oken stál Lukas a civěl na mě. Nemohla jsem se ani hnout. Pak se na mě usmál. Nevím proč, ale hodně mě to potěšilo. Pak se stalo něco děsně zajímavého a hezkého zároveň. Na jednom keři vykvetl jeden rudý květ růže. To mě tak nějak probralo a utekla jsem pryč, k našemu domu.

Přišla jsem vchodovými dveřmi do prázdného domu. Naši jeli zase za tetičkou do Londýna. Byla jsem celá promáčená a tak jsem rychle vyběhla nahoru, do mého pokoje. Mokrou školní tašku jsem hodila do rohu pokoje a šla jsem do sprchy.

Jakmile jsem vyšla, vyfénovala jsem si vlasy, oblíkla jsem si černý legíny a volnou šedou mikinu. Když jsem se podívala do zrcadla, uviděla jsem své blond vlasy, jak se mírně vlní. Ale taky jsem viděla ty příšerně velké kruhy pod mýma očima. Asi tak posledních pět dnů jsem nemohla v noci vůbec spát a když se mi povedlo usnout, tak jsem měla spoustu nočních můr o tom, jak sleduji stín. Tyhle děsivé sny byly velmi nejasné a nevím co znamenaly. Do rukou jsem uchopila korektor a zakryla kruhy pod očima. Pak jsem to mírně zapudrovala a jemně nanesla řasenku. A tadá, zase jsem vypadala jako Mac. Z koupelny jsem přešla do šatny a pod hromadou oblečení jsem vyhrabala onen kufr. Otevřela jsem ho a vzala z něj jeden náhodný deník, protože jsem věděla, že se budu cítit líp. Ze šatny jsem přešla k velkému oknu a sedla jsem si na parapet. Opřela jsem hlavu o sklo a všimla jsem si, že už neprší. Když nad tím tak zpětně přemýšlím, tak dnes to na déšť vůbec nevypadalo. A to mě zavedlo k myšlence na Kyla. Nemám nejmenší tušení, jestli k němu něco cítím, abych pravdu řekla. Zatřepala jsem hlavou, protože jsem na to nechtěla myslet. Otevřela jsem deník na úplně náhodné stránce. Byl tam zápis z 27.12.1949

Milý deníčku,

 už je to více, než tři roky, co s Lewisem máme tyhle zvláštní schopnosti. V poslední době se chová strašně moc divně. Vůbec se se mnou nebaví. Dělá, že neexistuji. Připadám si kvůli tomu strašně špatně. Netuším, co jsem mu mohla provést. Jak už jistě víš, něco kolem tří let mám přítele Jamese. Včera večer jsem se rozhodla, že mu ukážu jenom malinký kousek z mého pravého já. Šli jsme na moje a Lewisovo místo do lesa. S Jamesem jsme si stoupli na lávku a on mne chytil za ruku. A já jsem druhou rukou začala ovládat kapku vody z jezera a nechala jsem ji levitovat ve vzduchu kolem nás. James byl z toho unesen a zděšen zároveň. Pak se mi zhluboka zadíval do očí a věnoval mi jeden z jeho polibků. Pak se stala nečekaná věc. James si klek na jedno koleno a vytáhl malou krabičku. Tu později otevřel a ukázalo se, že v ní je jeden starý a velký prsten Jamesovy rodiny. A pak mne požádal o ruku. Byla by to snad jedna z nejromantičtějších chvílí v mém životě, ale nestihla jsem mu odpovědět, protože se tam objevil Lewis.

No to snad ne. Zajímalo mě, co se dělo dál, ale ve čtení jsem nepokračovala, protože jsem uslyšela bouchnutí vchodových dveří. "Mac, zlatíčko, už jsme doma." zvolala zdola máma. Zavřela jsem deník a běžela za nimi dole, abych je přivítala. Avšak, když jsem seběhla schody, které teď už vůbec neskřípaly, v předsíni byla jenom máma. Táta nikde. "Ahoj." pozdravila jsem ji a objala. "Kde je táta?" zeptala jsem se zvědavě. "Já jsem tady." řekl a vykoukl na mě z obýváku. "Aha." řekla jsem a usmála jsem se na něj a šla jsem ho obejmout. Když jsem ho objala nemohla jsem si nevšimnou osoby, která seděla ve křesle u krbu. Neviděla jsem nic jinšího než temeno hlavy. Měla jsem malé tušení kdo to byl, ale přesto jsem se zeptala: "Kdo to je?" a vrhla jsem na mámu zvědavý pohled s nadějí, ať to není ona. Prosím to ne, prosím kdokoliv, jenom ne ona, opakovala jsem si pořád v duchu. Máma v obličeji strnula a ta osoba sedící na křesle se otočila. To ne, zděsila jsem se. No jasně, že to byla ona, ty kaštanové dlouhé vlasy bych poznala kdekoliv a kdykoliv. "Ahoj Mac." pozdravila mě s ironickým úsměvem. "No to si děláš snad srandu..." vychrlila jsem bez sebemenšího přemýšlení.