Magic House

KAMARÁD

  "Asi bych měla..." řekla jsem a všimla jsem si, jako moc jsou naše tváře blízko. Do očí jsem se mu zatím nedívala, ale můj pohled spočinul na jeho rtech. Byly takové hezké a plné. Cítila jsem, jak se na mě dívá a tak jsem se odvážila mu podívat do očí. Teď byly opravdu velké a tmavé. Usmál se. Bylo dlouho ticho, ale takové to příjemné ticho, které teď prolomil Lukas.  "Řekneš mi to?" řekl a malinko se odtáhl. Taky jsem se trochu odtáhla a pak jsem si uvědomila, že mu to chci říct, protože vím, že mu v tomhle můžu tak nějak důvěřovat. "No víš, měsíc po to, co jsme se sem nastěhovali mi máma dala takový kufr, který mi babička odkázala ve své závěti." řekla jsem, ale pak jsem se umlčela, protože to vypadalo, že mě Lukas absolutně nevnímá. "Haló, posloucháš mě?" řekla jsem a luskla jsem mu před očima. "Jo, poslouchám, a neluskej." řekl a udělal naštvaný obličej. "No tak dál. Ten kufr byl zamčený a tak jsem ho pak nějak odemkla a našla jsem úplně nahoře položený dopis. Na kufru byly nějaký iniciály K.L.U., který pak byly i zezadu na tom dopise." chtěla jsem mluvit dál, ale on mě přerušil. "K.L.U?" zeptal se. "Jo." potvrdila jsem mu. "To je divný, na tom mém dopise to bylo taky." zapřemýšlel Lukas. Taky mi to přišlo divný. Lukasův děda se jmenuje Lewis, takže K. je jako Katherina a L. je jako Lewis. "No jo a v tom dopise stálo, že jsem jiná, kouzelná, no a vlastně ty taky." vykulil na mě oči, ale já jsem pokračovala. "Babička nechtěla, abych ti cokoliv říkala, ale po tom, co jsi přišel ke mě domů jsem se rozhodla, že bys to vážně měl vědět." dořekla jsem a čekala jsem, až odpoví. "Aha, jak dlouho to víš?" zeptal se nakonec. "Asi dva týdny." řekla jsem tiše. "Jo, to vysvětluje to tvé vyhýbání." řekl a nad tou myšlenkou se pousmál. "Nebylo to tak, že jsem se ti vyhýbala, spíš jsem s tebou jen nechtěla mluvit." řekla jsem na svou obranu. "To vyhýbání se mi líbí víc." dodal. 

  Začal foukat vítr a obloha potemněla, nejspíš bude pršet. Ještě se mi ale domů jít nechtělo. "Lukasi?" oslovila jsem ho. "Mac?" řekl s ironií. "Co teď budeš dělat?" váhala jsem, jestli se na tohle mám opravdu zeptat, ale nakonec jsem to udělala. "Jak to myslíš?" nechápal. "No tvůj děda je, no vlastně nikdo neví kde a kde budeš teď bydlet?" řekla jsem a zahleděla jsem se na les za hřbitovem. "No to je dobrá otázka. Nejspíš budu pořád bydlet v mém domě, i když je pro mě dost velkej, ale to nevadí, no a pak bychom měli spolu zaprvé udělat ten projekt a zadruhé vyřešit ty dopisy." dořekl to a já poznala, že mě zase sleduje pohledem. Podívala jsem se na něj, usmál se. "Aha, já osobně bych se tam sama bála." zasmál se. "No a ten projekt uděláme někdy příští týden, jak jsme se domlouvali a ta věc s dopisy. Prvně počkáme, až nám bude šestnáct a pak se uvidí." rozhodla jsem. "Proč budeme čekat do našich narozenin?" zeptal se opět nechápavě. "Prý v den našich šestnáctin propuknou naše schopnosti, nebo něco takovýho." vše jsem mu říkala, jako bych všem těm věcem dokonale rozuměla, ale pravda byla taková, že jsem neměla nejmenší tušení, co tohle vše má znamenat. "To já mám narozeniny za chvíli, takže dlouho čekat nebudeme." řekl a začal se smát. "Kdy?" řekla jsem. "Ke konci října." řekl a zvážnil. 

  Povídali jsme si a zjistila jsem, že máme narozeniny v úplně stejný den a rozhodně mi to nepřišlo jako shoda okolností. Vyprávěl mi jeho vtipné historky, které zažil jako malý. U většiny z nich jsem se nemohla přestat smát. Asi jsou z nás teď kamarádi. Z našeho hovoru nás vyrušil zvuk mého mobilu. Byla tam zpráva od mámy. Stálo tam:  

       Mac přijedeme pozdě, možná po půlnoci, jedeme ještě na návštěvu k tetě Caroline, víš jaká je. Pa.         Máma.

  Bylo kolem šesté večer, když mě Lukas zaskočil jednou otázkou. "Mohu ti něco ukázat?" zeptal se taktně. Přemýšlela jsem, ale nikam jsem nespěchala. "A co?" zakřenila jsem se na něj.    "To nejhezčí, co znám."