Magic House

HISTORIE SE OPAKUJE

  "Co to je?" zeptal se Lukas. přistoupila jsem blíže k němu a pak jsem si všimla, že ve zdi už žádná díra není, jenom příšerně potrhaná tapeta. "Cože?" vychrlila jsem rychle s údivem, protože jsem nevěděla, co to má znamenat. "Taky nevím, proč tu máte potrhanou tapetu." řekl Lukas s ironií. Pořád jsem byla velmi udivená a tak jsem řekla: "Lukasi můžeš prosím tě odejít?" s velmi nemilým tónem. "Mac, co je?" zeptal se ustaraně. "Nic, prosím odejdi." řekla sem s pohledem upřeným na zeď. "Mac, co jsem udělal." zeptal se znovu. "Lukasi nic, prosím." řekla jsem a už to asi vzdal, nebo nevím, ale pak odešel.

  Jakmile za sebou zabouchl dveře, vylovila jsem z kapsy své sukně náušnice s prstenem. Nasadila jsem je bílé soše a čekala, co se stane. Tentokrát se zeď nezačala odsunovat, nebo něco podobnýho, to ne. Pořád tam byla jenom zeď s potrhanou tapetou. Chvíli jsem na ni civěla. Pak se ale stalo něco co jsem nedokázala pochopit. Kousky tapety, které byly na zemi se znovu přilepily na své místo a zeď byla zase jako dřív.

  Vyběhla jsem nahoru do svého pokoje a schodiště překvapivě neskřípalo. Šla jsem rovnou do koupelny, kde jsem si dala sprchu, odlíčila jsem se a převlíkla do pyžama. Pak jsem si chtěla lehnout a jít spát, protože dnes byl dlouhý den, ale pak mě něco zastavilo. Ten kufr. Šla jsem pro něj, vzala ho a položila na postel a potom odemkla malým klíčkem. Oddělala jsem dopis, potom brož s šátkem a pak jsem se začala prohrabovat starými deníky. Byly to deníky v hnědé kůži a na každém byl letopočet. Nejprve jsem vzala do rukou jeden, na kterém bylo 1965. Potom jsem našla jeden starším s číslem 1958, potom ještě starší s čísly 1954. Ale úplně ve spod kufru ležel jeden malý a nejvíce opotřebovaný s číslem 1947. Vzala jsem ho do rukou a otevřela. Uprostřed malé stránky bylo napsáno: Majetek Katheriny Dawsonové. Dawsovové? Ptala jsem se sebe v duchu, ale po chvilce mě napadlo, že se tak babička asi jmenovala za svobodna. Bylo mi divně, protože jsem si uvědomovala, jak moc jsem svou babičku neznala.

  Otočila jsem na další stránku. Byla prázdná, tak jsem pokračovala na další. V pravém rohu nahoře bylo datum 16.10.1947. Začala jsem číst.

  Milý deníčku,

dnes už je to druhý měsíc, co má babička zmizela, nebo jak si myslí ostatní členové rodiny a lidé v okolí, co umřela. Možná nejsem připravena si to připustit, že doopravdy umřela, ale já si prostě nemyslím, že už není mezi námi. Věřím, že je možná někde daleko, nebo možná blízko, ale žije. A taky už je to druhý měsíc, od přečtení dopisu, který jsem jednou našla u sebe na stole. Ten dopis je jedním z důvodů, proč vím, že žije. Je od ní.

Deníčku, už jenom dva týdny. Dva týdny, co se mi mají objevit mé schopnosti, a taky Lewisovi. Pokud se to doopravdy stane, jsem ráda, že to můžu sdílet právě sním, je to můj nejdelší přítel. Pořád si pamatuji den, kdy jsme se setkali. Bylo mi pět a byla jsem nejvíce panovačná dívka v okolí. Šla jsem sama do lesa. Samozřejmě, že jsem se tam ztratila, ale pak jsem v dáli uviděla malého chlapce, který mě později z lesa vyvedl ven. Náhoda nás svedla dohromady nějak podivně. Lewis byl totiž můj nový soused skoro měsíc a potkali jsme se až tehdy v lese.

  Lewis, to je Lukasův děda, je divné, že se to samý stalo mě a Lukasovi. Byla jsem z toho zmatená, ale listovala jsem dál starým deníkem, který jsem držela v rukou. Nalistovala jsem stránku se dnem 28.10.1947.

  Milý deníčku,

dva dny. Dva dny zbývají do mých a Lewisových narozenin a vše se muselo pokazit. No totiž věc se má tak, že mě dnes Lewis políbil. Od rána to bylo divné. Šli jsme spolu do školy, kde jsme se potkali asi stokrát za den, ale ani jednou jsme spolu nemluvili. Poté jsem šla sama domů, ale Lewis mě doběhl, a tak jsem se rozhodla, že ho vezmu na mé nejoblíbenější místo. Šli jsme klasickou cestou, hřbitovní bránou, polní cestou a uzoučkou, klikatou, lesní stezkou a potom jsme tam dorazili. Lewis byl celý udivený, protože jsem ho tam vzala prvně. Nejspíš mě chtěl okouzlit, a tak začal utíkat po tenké a kluzké lávce, která vedla přes ukryté jezero. Uklouzla mu noha a spadl do vody. Když se vynořil z vody, nemohla jsem se udržet, a tak jsem propukla v hlasitý smích. Pak jsem přiběhla, abych mu pomohla ven z ledové vody, ale jakmile jsem ho chytla za ruku, stáhl mě do vody za ním. Smáli jsme se jako nikdy dříve a potom se to stalo. Políbil mě. Stalo se to tak rychle. Lewis potom odešel domů. Ještě jsem tam chvíli zůstala, ale pak jsem se vydala za ním. Zaklepala jsem na dveře asi po šesté, a když mi nikdo neotevíral vešla jsem dovnitř. Lewis seděl na zemi a zíral do zdi, která byla poškrábaná a umazaná. Sedla jsem si vedle něj. O tom, co se stalo jsme nemluvili, ale pak mě požádal, jestli bych nemohla odejít, a tak jsem šla. Nechápala jsem to. Přišla jsem domů a šla do pokoje a opět vrzalo to zpropadené schodiště. Zhasla jsem světla a šla spát, ale pozorovala jsem svítící okno pokoje, který patří Lewisovi.

  Zavřela jsem deník. Je mi jasné, že se historie nějak prapodivně opakuje. Všechno jsem naskládala zpátky do kufru a zamkla. Seděla jsem na posteli a všimla jsem si rozsvíceného okna pokoje, který patří Lukasovi a je to poprvé, co se tam svítilo, po pár dnech. Později jsem si všimla, že mě někdo s úžasem pozoruje.