Magic House

PROJEKT

   Od přečtení toho divného dopisu od mojí babičky uplynul skoro týden. Ten večer jsem dopis zamkla do psacího stolku a každý další den jsem si ho párkrát přečetla, ale ničemu z toho jsem nerozuměla. Pořád jsem si kladla, hlavní tři otázky. Kdo je ten kluk, kterého jsem potkala v lese? Znala jsem vlastně mou babičku? A co myslela tím, že neznám své pravé já? Osobně si myslím, že se znám až moc dobře. Ve škole se toho moc nezměnilo. Den na to, co jsem si to přečetla jsme dostali příšerný uniformy. Dívčí se skládala z šedé sukně, tmavě modré kravaty a podkolenek ve stejné barvě, šedé košile, černých, kožených, kotníkových botou a černého saka. Jedním slovem to bylo strašný. Začala jsem dělat na tom projektu s Kylem a Emmou, nevím jestli to bylo kvůli naší společný práci ve fyzice, ale spřátelila jsem se s němi. Nebyli tak špatní, jak jsem si prvně myslela. Docela jsem si s němi rozuměla, tedy hlavně s Kylem. Emma byla věčně zamlklá. Zítra jsme měli začít pracovat s Lukasem, na tom projektu do biologie, což bude děsně divný, protože jsem se mu celou dobu tak nějak vyhýbala. Chodila jsem do školy dřív, abychom se nepotkali na ulici, ve třídě jsem o něj vůbec nezavadila pohledem a ani když do mě párkrát omylem vrazil, šla jsem dál. Nějak se mi sním nechtělo bavit, obzvlášť po tom, co babička napsala, že jsme v něčem stejní a kouzelní. Jednoduše mi přišlo hodně nevhodný se sním teď bavit, ale kvůli tomu nebudu rušit tu naši zítřejší schůzku, kvůli biologii. 

  Nazítří jsem se vyspala dobře, i když jsem trochu zaspala. Šla jsem do koupelny, kde jsem si vlasy svázala do drdolu a lehce se namalovala. Pak jsem si oblékla tu uniformu, kterou jsem začala nenávidět čím dál víc. Vzala jsem si tašku s věcmi do školy a seběhla dole. Rychle se nasnídala, hodila na sebe kabát a boty a šla jsem. Ani jsem se nerozloučila s rodiči, ale myslím, že to nějak zvládnou. Šla jsem po takovém chodníku, který vedl přímo do školy. Nemusela jsem už nijak spěchat, protože jsem už v pohodě stíhala.

  Pořád jsem šla, ale do školy mi ještě zbýval vcelku velký kousek cesty. Nějak jsem se zadívala na oblohu, protože mi přišlo, že o moc zešedivěla, než když jsem vycházela z domu. Jak jsem tak koukala na ty skoro černé mraky, tak jsem si nedávala pozor na cestu a mírně jsem klopýtla. Za sebou jsem uslyšela mírně uchechtnutí, které pravděpodobně patřilo klukovi. Otočila jsem se trochu naštvaně se zeptala: "Něco k smíchu?" poté, co jsem se otočila, jsem uviděla známou osobu. "Ne, vůbec nic." řekl s ironií v hlase. Neřešila jsem to a šla dál. "Hej Mac, počkej." zavolal na mě, ale já šla dál, jakoby nic. Doběhl mě a chytl za rameno a dodal: "Prosím?" "Co potřebuješ Lukasi?" zeptala jsem se bez zájmu. "No můžu jít s tebou?" řekl přátelsky. Nechtěla jsem znít nějak divně a ta jsem prostě řekla: "Jo, klidně." šli jsme v tichosti, což mi nevadilo, ale když jsme prošli kolem toho starého kostela, Lukas prolomil to ticho. "Ten dnešek platí?" zeptal se naléhavě. "No pokud nemáš něco jinýho, tak v pět u mě." řekla jsem s klidností v hlase. "Dobře." odpověděl, ale to už jsme byli na u školy, a tak jsme se každý vzdali jiným směrem.

  Škola moc zajímavá nebyla. Domů jsem šla kolem čtvrté sama, a to mi vyhovovalo. Když jsem přišla domů, rodiče tam už byli a sborově mě pozdravili: "Ahoj." řekli mile. "Čau, dnes sem přijde asi Lukas." řekla jsem. "Kdo je Lukas." zeptal se jakoby naštvaně táta. "Děláme spolu něco do biologie." řekla jsem a přitom potlačovala smích, z toho tátova výrazu, který měl na tváři.

Seděla jsem v pokoji a bylo skoro půl osmé. Nemůžu uvěřit, že se na mě vykašlal. Rodiče spolu nakonec šli na večeři, a tak jsem byla doma sama. objednala jsem si pizzu a pak šla do sprchy a četla jsem si znovu ten dopis, s nadějí, že tomu alespoň trochu porozumím. Kolem deváté se po domě rozlehl zvuk zvonku a já šla dole. Určitě to musí být rodiče, říkala jsem si. Seběhla jsem schody, které tak příšerně zaskřípaly, že to nebylo ani možný. Ale i tak jsem to ignorovala a pokračovala dál ke dveřím. Otočila jsem klíčem, čímž jsem odemkla a otevřela dveře. Rodiče tam nebyli, to ne. Jenom jsem viděla ubrečený obličej. Vykulila jsem oči a po chvíli řekla: "Lukasi?"