Magic House

ELIZABETH

"No to si děláš snad srandu..." vychrlila jsem bez sebemenšího přemýšlení. "Mackenzie, nebuď neomalená! " okřikla mě máma. "Co tu dělá? " zeptala jsem se rodičů. Ty na mě jenom hodili přísný pohled a dál mlčeli. "Ale Mac, nemluv jako bych nebyla vedle tebe. " přidala se do hovoru. Otočila jsem se a hodila na ni ironický úsměv. "Tak jo, zeptám se ještě jednou... Co tu děláš? " řekla jsem tentokrát směrem k ní. Hodila na mě nechápavý výraz. "Řekneš jí to ty Jeanette, nebo mám já? " promluvila po chvilce směrem k mámě. "Já to udělám. " dodala máma. "No tak prosím. " řekla jsem drze a nedočkavě zároveň. "Mac, nemluv takhle se svojí matkou. " pobídl mě táta. "To je dobrý Richmonde. " řekla máma a pak pokračovala. "No vždyť víš, že tady Elizabeth bydlela s tetičkou Mirandou a ta je teď nemocná a není na tom moc dobře, a tak jsme s tatínkem tady Elizabeth nabídly, aby bydlela u nás, dokud jí nebude osmnáct, což přesněji znamená, že tady s námi bude tak plus mínus na půl roku. " dořekla a jakmile řekla, že tu s námi Elizabeth bude na půl roku, krev mi strnula v žilách. Sice chápu, že je teta Miranda vážně stará a nemocná, ale to nemohla Elizabeth bydlet na její internátní škole... "A to jako nemůžeš bydlet u vás na škole? " zeptala jsem se naštvaně Elizabeth. "No víš zbývá mi už jenom semestr a půl a prostě nevadí mi to dojíždění, takže ne nemůžu tam bydlet. " řekla a zašklebila se na mě. "Aha, tak to tě tu asi budu muset toho půl roku vystát. " řekla jsem, protože jsem věděla, že naděje na to, aby bydlela někde jinde, je nulová. Už jsem se chystala jít nahoru, když v tom mě ještě zastavili rodiče. "Jo a Mac, Elizabeth bude tak na dva, nebo tři dny bydlet teď u tebe v pokoji, než ji stihneme připravit ten její. " řekl klidně táta. To už nemyslí vážně, půl roku ji budu muset snášet v jednom domě a ještě teď s ní budu muset strávit noc v jedné místnosti. "Proboha... " poznamenala jsem spíše pro sebe, ale myslím, že to všichni slyšeli. Pak jsem se vydala nahoru, do mého pokoje.

Opět jsem si sedla na parapet a zadívala jsem se z okna. Elizabeth musí mít teď tak neskutečně velkou radost z toho, že ji tu budu muset přetrpět šest měsíců. A já ji, upřímně, z celého srdce nesnáším. Ono to všechno začalo asi, když mi bylo tak nějak osm let. S rodiči jsme byli navštívit ji a tetu Mirandu. S Elizabeth jsme si hrály vzadu, na zahradě, kde byla taková malá a stará bouda, do které se dávalo ruzné nářadí a podobně. Chvíli jsme si hrály na malém pískovišti a to nás pak přestalo bavit, no a tak jsme se rozhodly, že si zahrajeme na pravdu nebo úkol. Elizabeth mi dala úkol abych napočítala do stovky a ona se zatím schová a já ji najdu. Už v té době byla tak příšerně zákeřná. No a já jsem tak počítala a počítala, když v tom jsem ucítila takový zápach kouře. Rychle jsem otevřela oči, abych zjistila, co se děje. Stodola, která se nacházela pár metrů ode mě hořela. Začala jsem křičet na rodiče, aby sem přišli. Nakonec se to všechno uhasilo, ale bouda shořela na prach. Nebylo by to nic tak hrozného, kdyby v ní tetička Miranda neměla schované truhlíky s velmi vzácnou odrůdou lilie. Když se nás ptali, co jsme tam dělaly tak se Elizabeth ujala slova a řekla, že sem si tam hrála se svíčkami a že mi říkala, že to je velmi špatný nápad, ale já ji neposlouchala. Když jsem se ji pak večer zeptala, co to znamenalo, tak mi řekla, že se k tak příšerné věci nikdy nepřizná a že je lepší, aby tetička nenáviděla mě a ne ji. No a taky se tak stalo, tetička Miranda mě od toho odpoledne vysloveně nesnáší. A to byl jenom začátek. Potom, když mi bylo asi třináct, tak sem měla kamarádku Kim, která byla o rok starší než já, ale byla tichá a velmi plachá, což taky znamenalo, že byla velmi šťastná, když se s ní začal bavit někdo, kdo byl jako Elizabeth. No a pak se na mě Kim úplně vykašlala a když s ní tak po měsíci Elizabeth uzavřela veškerý kontakt, tak to Kim nesnesla a odstěhovala se do Skotska. A pak, když mě Elizabeth jenom ztrapňovala a shazovala, před všemi mými kamarády, jsem si myslela, že už je po všem a ona se teď klidně přistěhuje ke mě do domu.

Seděla jsem tam asi tak půl hodiny a v tom jsem uslyšela zaklepaní na dveře. "Hm? " broukla jsem do vzduchu. "Můžu dál? Potřebuji si sem dát jenom kufry. " řekla Elizabeth. "No alespoň máš tu slušnost a zaklepeš. " řekla jsem uraženě. "Já nejsem ty. " řekla s úšklebkem. Položila kufry do rohu pokoje a pak si sedla na postel. Nechápavě jsem na ni koukla a zeptala se: "Ty tu jako budeš sedět? " a dodala jsem tomu povrchní výraz. "No tak buď to, nebo mě můžeš vzít ven a představit mi nějaké tvé kamarády. " řekla s malinkým náznakem ironie v hlase. "Tak to ani náhodou. " řekla jsem a zase se zadívala z okna. "Ježiš Mac, je teprve šest večer a je pátek. " řekla, aby mě přesvědčila. "No a? " nedala jsem se. "Dělej. " přikázala. "Nebudeš mi poroučet! " řekla jsem se zvýšeným hlasem. "Budu, jsem starší. " dodala. "To mě nezajímá. " řekla jsem beze zájmu a pořád se dívala z okna. "No tak, to ti neublíží a navíc to tu musím okouknout, když máš za dva týdny narozeniny. " dořekla, na což jsem se na ni musela podívat. "Ty víš, kdy mám narozeniny? " zeptala jsem se udiveně. "Ale no tak, jsi má sestřenka, samozřejmě, že to vím. " řekla. "Tak jo. " řekla jsem bez zájmu a opět se od ní otočila. "Tak půjdeme, nebo ne? " zeptala se po chvilce mlčení. "A musím? " dodala jsem otráveně. "Musíš. " odvětila mi a přikývla. Povzdychla jsem si a šla jsem se do své šatny převléct. Vzala jsem si na sebe černý svetr, modrý džíny a koženou bundu. Neměla jsem nejmenší chuť jít s ní někam ven. Ještě k tomu s Elizabeth. Už teď mě zajímalo, co mi provede tentokrát.

Seběhla jsem schody a Elizabeth už byla také připravená. "Naši ví, že jdeme pryč? " zeptala jsem se. "Jo víme. " ozvalo se sborově z kuchyně. "Tak ahoj. " řekla jsem. "Ahoj Jeanette a Richmonde. " zvolala Elizabeth. "Ahoj, do deseti doma. " řekl táta. Otevřela jsem dveře a obě jsme šly příjezdovou cestou. Bylo ticho, které prolomil něčí hlas. Ten ovšem nebyl můj ani Elizabeth. Rozklepaný hlas mě oslovil: "Mac? "