New Element změnili můj život...

Řecko-Lucka

Ondra tedy nakonec s námi šel. Přišli jsme na pokoj, oholil se, umyl se a šel spát. My jsme šli do města. K večeru jsme se vrátili, Ondra ale pořád spal. My jsme také byli unavení a tak jsme šli spát.

Ráno mě probudil telefon. Kdo to volá? Vždyt jsem říkala, že jsem na dovolený. Telefon naštěstí nikoho nevzbudil. Zvedla jsem to. Volala Lucka.

,,Ahoj Luci? Co se děje?"

,,Ahoj. Mohla bys prosím dneska ke mě přijít? Musím ti něco říct. Hlavně ostatním neříkej, že jdeš ke mě."

,,Jasně. V kolik teda můžu?"

,,Tak za hodinku?"

,,Tak fajn. Zatím."

,,Zatím."

Co mi chce říct? Snad to není nic vážného.

Převlékla jsem se a vydala se na cestu. Ještě jsem napsala cedulku, že jsem se šla projít do města. Cestu jsem si moc nepamatovala. Pokaždé jsem někde zatočila a jenom jsem doufala, aby to byla ta správná cesta. Dostala jsem se ale někam, kde jsem to vůbec neznala. Uličky se zužovali a lidí ubývalo. Najednou jsem byla ve slepé uličce. Stál tam ale nějaký podivný chlap. Podíval se na mě. Pomalu se ke mě vydal. Bylo mi hned jasný, že musím utéct. Otočila jsem se a běžela jsem pryč. Ale chlap za mnou taky běžel. Běžela jsem, jak nejvíc jsem mohla. Ale selhával mi dech, později i nohy. Najednou jsem ale vyběhla a byla jsem na otevřeném prostranství, kde byli lidi. Otočila jsem se. Chlap se na mě naštvaně podíval a odešel zpátky. Najednou se viděla kliniku. I přes to, že jsem skoro nemohla dýchat a boleli mě nohy, tak jsem se rozeběhla. Před klinikou jsem zastavila a snažila jsem se zklidnit dech. Krokem jsem pak vešla dovnitř. Sestřička tam byla ta samá jako včera, nic neřekla a rovnou mě zavedla do pokoje. Lucka ležela a měla zavřený oči. Ale hned jak jsem šla blíž, tak je otevřela a hned mě pozdravila.

,,Ahoj."

,,Ahoj. Kiki, ty vypadáš, jako by si viděla ducha."

,,No, skoro jo. Honil mě nějaký chlápek. Ale jinak v pořádku."

,,Tak to je fajn."

,,No, co jsi mi vlastně chtěla říct?"

,,Měla by ses radši posadit.............................tak."

,,Můžeš spustit."

,,Předem chci říct, že se asi budu zasekávat, protože se mi špatně dýchá. Takže. Doktoři mi celou dobu dávali injekce a další podobné věci jako uměla výživa a podobně. Ale nic nepomáhá. Jsem na tom ted mnohem hůř. Mám 41 kilo. Chtěla jsem to včera říct Ondrovi, ale když jsem ho viděla, tak jsem prostě nemohla. Přes to by se nepřevezl. Ale přitom to musím říct někomu z vás, než bude pozdě."

Úplně jsem ztuhla. Zatmělo se mi před očima. Ona umírá?

,,Chceš.....chceš mi říct....že.....že umíráš?"

,,J.....Jo."

,,Jak.......to........ne.......Luci.......nemůžeš."

,,S tím už se nedá nic dělat."

Začala jsem brečet. Chytla jsem ji za ruku. Najednou ale přistroj začal pípat. Nedýchá. Rychle jsem zavolala doktory. Masáž srdce, šoky......zkoušeli všechno, ale zvuk přístroje neustával. Vzdali to. Jen se na mě podívali. Začala jsem brečet ještě víc. To není možné.

Najednou jsem se probudila. Křičela jsem a cítila jsem slzy na tvářích.

Tak je tu další díl. Trošku kratší. :) Další díl bude určitě delší.

Jinak vám chci jako vždy poděkovat za krásné komenty a za votes. :)