New Element změnili můj život...

Konec tábora

Probudím se. Dneska odjíždíme. Uteklo to tak rychle. Vojta ještě spí a tak se potichu obléknu a jdu ven. Jelikož je brzo, tak všichni ještě spí. Jen tak sedim před chatkou a přemýšlím. Byli to krásné 2 týdny. Ještě k tomu s tím nejlepším klukem na planetě.
Najednou mi zazvoní mobil. Vola mi táta? Tak brzo?
,,Ahoj tati."
,,Ahoj zlato. Musím ti něco říct. "
Mel nejakej divnej hlas.
,,Co se děje? Tys brečel? "
,,E...jo...Vis, máma mela bouračku a skončila v nemocnici. Zatím se neprobrala z kómatu. "
Uplne jsem oneměla. Típla jsem hovor. Slzy se mi nahrnuli do oci. A hned jsem se rozbrečela. To není možný. Máma je vždycky tak opatrna.
*Z POHLEDU VOJTY*
Probudím se. Kiki vedle me už není. Podívam se teda kolik je hodin. Bude sedm. To je hodně brzo. Slyším jak někdo brečí. Kiki? Vstanu, Hodim na sebe oblečení a jdu ven.
Před chatkou sedi Kiki a brečí.
,,Zlato? Co se stalo? "
Podívala se na me. Uplne mi rvalo srdce vidět ji takhle. Rozbrečela se ještě vic. Sednul jsem si k ni a obejmul ji.
,,Máma je v nemocnici, protoze se vybourala. Ještě se neprobrala z kómatu."
,,Kiki. To je mi strasne lito."
Obejmu ji. Chudák. Tyhle věci nese hodně spatne.
,,Vojto? Mohla bych byt chvilku o samotě? Neber si to ale spatne. "
,,Jasne. Promin, to me melo napadnout. A neboj se, vse dobře dopadne."
Usměju se. Pokusila se taky o úsměv, ale smutek prevazoval.
Sel jsem radši do jídelny pomoct službě připravit snídani a balíčky na cestu autobusem. Mel službu Ondra. Jelikož bylo na me divný, že jsem tak brzo vzhůru, tak se hned ptal:
,,Co se děje ze si tak brzo vzhůru? "
,,Ale, Kiki máma je v nemocnici a nemůže se probudit z kómatu. Chce byt ted sama, tak jsem tu přišel pomoct. "
,,Chudák. To je mi lito. Tak to je fajn. Je toho fakt hodně. "
Vše jsme připravili a svolali jsme všechny na snídani. Kiki nepřišla. Bylo mi jasný, že nebude mit hlad, ale i tak jsem jo vzal aspoň kousek chleba.
Kiki porad seděla u chatky, ale už nebrečela. Seděla tam jako tělo bez duše.
,,Přinesl jsem ti kousek chleba. Musíš se něčeho najíst. I když chápu, že ted hlad mit určíte nebudeš. "
,,Děkuju. "
Podal jsem jí to.
,,Víš co? Půjdu do jídelny. Nesmím na to tolik myslet. Ničí me to. Navíc neumírá, tak nevím proc tak vyvádím."
,,Jestli chceš. Ale určitě nevyvádíš. Na tvému miste by se takhle zachoval každý. "
,,To je jedno. Jdeme?"
Chytl jsme ji za ruku a opřela se mě. I když si nic k jídlu nedala, byl jsem rád, že se překonala a sedla si k nám.

V AUTOBUSE:
Když už jsem věděl, že náš celý oddíl je tady, Sednul jsem si ke Kiki. Opřela se o me. Padla ale na nás oba takova únava, že jsem usnuli a probudili se az v Praze.

Ahoj všichni :) tak je na světe další díl. OMLOUVÁM se, že je tak kratky, ale toho času moc není, ale zase vam chci udělat radost a díly vam psát. Tenhle díl chci věnovat Nelince Miklovičové. Jinak vam všem opět moc dekuju za krásné komenty a zprávy na FB nebo tady a hlavně že vic jak 2100 přečtení a 130 votes. Mam vás moc ráda a doufám, že počkáte na další díl ❤