„Tak na naši společnou práci." řekl a přiťukli jsme si.
„Na práci!" zopakovala jsem a napili jsme se.
„Chtěl jsem se ti omluvit za ten včerejšek, jak jsem byl nepříjemnej, nějak jsem nebyl ve svojí kůži a ty jsi to tak nějak schytala," kouknul na mě mile. Nevěděla jsem, co si o něm mám myslet, jakože jsem mu to tak trochu způsobila já, protože jsem si s ním hrála, ale taky z části si za to mohl on těma svýma kecičkama. Třeba si to uvědomuje a moc dobře ví, že to nebyl nejlepší začátek a proto to taky hází na jeho náladu.
„To je dobrý, já jsem zvyklá, moc dobře se mnou lidi nezácházej, a on se jeden člověk v tý desítce ztratí," dodala jsem a přitom jsem si povzdechla, Lidi nemají v povaze omlouvat se mi za to, jak špatnou měli náladu a proto si ji vylili na mě. Vlastně to je jedna z věcí, pro kterou mě svět má. Pro to, aby si lidi vylili svou zlost na mě, vyzpovídali se mi a udělali si tak místo ve své kebuli. Stal se ze mně odpadkový koš na cizí starosti, problémy a všechno.
„Ale co když nechci být jeden z mnoha?" mrknul na mě. Ok, tohle dostatečně nechápu „Jen s tebou nechci být ve při, když spolu budeme trávit teď spousty času." usmál se a já se zamyslela. Myslí to upřímně, nevěděla jsem a možná jsem ani radši vědět nechtěla. Hlavou se mi honily různé myšlenky zběsilými všemožnými směry.
„Dobrá. Beru si tvá slova k srdci, ale jestli teď lžeš, tak máš smůlu a taky tě varuju radši předem, nic nezkoušej, nemuselo by se ti pak líbit pokračování a já se s lidma nemazlim, tos ostatně viděl už včera." moje rty kmitaly raz, dva a já si pomalu srovnávala svůj maglajz v hlavě.
Možná ani já nechtěla být za zlé s nim, ale jak jsem tomu mohla zabránit. Vztahy si člověk jen tak nevymaní, teda možná jo, ale na mě jsou lidi od jakživa hnusní, takže nevidim jedinej důvod, proč by on měl být vyjímka a zrovna by se ke mně měl chovat hezky. Navíc je to mlj nadřízený a má nade mnou jasnou výhodu.
„Jasně, neměj strach, myslim to vážně, nechci ti nějak ublížit. Ani se tě dotknou, jak říkám, vztahů se svými zaměstanci si vážím a rád bych měl i s tebou dobrý vztah." usmál se a přisunul se ke mně. Kouknul mi do očí a hlasitě polknul. Sakra, tohle nevypadá dobře. Jeho oči, jeho oči jsou tak plné, plné něčeho mě dosud neznámého. Zac měl oči bez citů, byly to prostě dva šutry vražený do díry v lebce. A tak mi to i připadalo. Nevyjadřoval svoje city obličejem. Prostě jen měnil svoje nálady. To byla jedna z hlavních věcí, která mě na něm štvala. Ale tyhle oči jsou jiné. Už na první pohled je vidět, že v nich má city, náladu, první dojem a všechno. Sázim na jeho oči. Řídit je jima a bude vše ok.
„Dobrá, děkuju." šeptla jsem a usmála jsem se na něj. Jeho oči se rozzářily, zázrak? Možná, ale že je to zrovna mnou.
Dál jsem se tím vším mezi námi už nezaobírala. Pracovní věci jsme pořešili a na ty soukromé bylo zatím moc brzy. A já se jimy ani nechtěla zabírat. TY jeho mě nazajímaly a s těmi svými jsem se mu vyzpovídávat nechtěla. Nejsem ten typ člověka.
Došla řada tedy na práci.
Při té jsme se minule, vlastně včera, neshodli, a proto jsme každej odešel s takovou nabroušenou náladou. Por tentokrát jsem se o nic nesnažila, on sám říkal, že chce vztah čistě o práci, tak se ho budu snažit dodržet. Nerada bych o tuhle práci přišla. Zaprvý kvůli Zacovi a za druhý jestli budou platy takový, jako byl včera a podle toho, co říkal, tak tohle bude sakra dobrá práce. No..., taky za tu práci... Ale nejenom kvůlu penězům. On se zdá jako fajn šéf, jako super člověk, taks nad s ním bude dobré pořízení.
...
„Tak pro dnešek padla!" přistoupil ke mně Hood jenom s ručníkem kolem pasu. Snažila jsem se zkrotit všechny změny na mém těle, aby nepoznal, co právě teď jeho příchod udělal.
„Možná tak pro tebe," usmála jsem se na něho a sáhla jsem pro kýblu s horkou vodou a mávla jsem mu s ním před obličejem.
„Nemusíš to dělat tak moc pečlivě, konec konců za den to děláš několikrát." sebral mi kýbl z rukou a odložil ho na stůl vedle.
„Právě že přes den se to dělá několikrát a ne tak pořádně, tak to aspoň ve finiši udělám pořádně." mrkla jsem na něj, vzala jsem do rukou zpátky kýbl s vodou, jemně jsem do něj strčila a ups.. spadl mu ručník. „Promiň." nevinně jsem se usmála a otočila jsem se, abych dokončila svou práci.
„Tohle ti dlužim!" řekl s úšklebkem a prošel kolem mě. Pokroutila jsem očima a věnovala se čištění vibrátoru.
„Nechceš zajít na pozdní oběd?" houknul z vedlejší místnosti „Zvu tě." dodal a vzápětí se objevil v košili a černých kalhotech.
„Promiň, ale nemám hlad." odpověděla jsem mu a uklidila jsem kýbl do kamrlíku.
„Nezájem, celej den jsi tu nic nejedla, teda aspoň jsem tě neviděl, takže to neber jako otázku, ale jako rozkaz. Jako tvůj nadřízení ti to nařizuju." koukal na mě „Oukej?" rozzářil se úsměvem, tak co mi zbývalo.
„Oukej," souhlasila jsem „ale dej mi pád minut, abych z uklízečky udělala normálního člověka." dodala jsem hned a sundala jsem si gumový rukavice, který okamžitě letěly do odpadkového koše.
Zalezla jsem i se všema svýma věcma do koupelny, zamkla jsem se a nechala působit svoje magické čáry. Asi za dvacet minut jsem byla hotová a tak jsem vylezla.
„A kde je ta ježibaba, co před chvílí vlezla do koupelny?" vukulil na mě oči. „Teda nechtěl jsem tě nazval ježibabou, nejsi vlbec ošklivá a na ježibabu máš hodně, sakra hodně daleko, ale tys říkala, že se z uklízečky stane normální člověk, ale tu stojí princezna." usmál se , uklidil telefon do kapsy a zvednul se z křesla.
Jeho slova jsem nečekala, chtěl tím jako říct, že mi to sluší? WoooW, to jsem už dlouho neslyšela. Moc lidí mi to neříká. Usmála jsem se a popadla jsem batoh.
„Děkuju, ale princezna, to ne, to nejsem." pronesla jsem a hodila jsem svůj vak na záda.
„Jsi, moc ti to sluší." usmál se ještě jednou.
„Tak teda děkuju a teď radši už jdeme." zavelela jsem a vyrazili jsme.
Aloha^^
Chellina Vás všecky srdečně zdraví.
Jsem tu s novym dílem a ani to netrvalo tak moc dlouho. haha :'DD
