„Správně, máme zavřeno a to znamená, že jsem na cestě k tobě a za půl hodiny tě vyzvednu, vem si něco pohodlnýho na sebe, tak zatim." vybalil na mě rychle a zavěsil.
someone's pov
Byla celá v šoku, nestihla ho ani pořádně zareagovat a hned to vytípl. Pochopila ale jedno, že jí tu během několika minut nabere. Odložila mobil na stolek a šla se dosnídat. V klidu si vychutnala každé sousto croissanta a lehce ho zracovávala jazykem. Mysl nechala nezatíženou a mozek naprosto uvolnění, aspoň do té doby, dokud se neozval nepříjemný tón zvonku. Její tělo sebou celé cuklo, pomalu vstala ze židle, kelímek vyhodila, lžičku uklidila do dřezu a ladně šla ke dveřím, kde na zdi visel telefon. Nadechla se a uchopila do ruky bílé sluchátko, které přiložila k uchu.
„Ano?" řekla hlasitě do sluchátka a doufala, že je to třeba jen pošťák nebo sousedka. Že to ještě není Hood, potřebovala ještě pár minut.
„Ahoj, Victorie," uvolnila jeho ústa dvě slova. Její jméno si nechal zvláštně vyznít na jazyku. Bavilo ho vyslovovat. „jsem tu pro tebe, máš maximálně deset minut, pak si pro tebe dojdu!" řekl jasně a ona byla překvapená. Nečekala, že jí dá ještě čas, naopak, čekala, že bude provokovat, že už ho nevítá před barákem. A teď jí vlastně došla jedna věc, kde vzal její adresu? Napíchl jí snad telefon, že ví, kde bydlí?
Její výrazné obočí se rázem zkřivilo do jedné ne moc pěkné křivky.
„Nabodl si telefon?" vyjekla najednou. Bylo jí jedno, že to mohou slyšet lidi z baráku, byla naštvaná, zlost se v ní množila. Najednou jakoby z čista jasna připnuli mraky a mraky nových zlostných oblaků.
„Říká se ahoj," neodpustil si poznámku a přitom se ušklíbl, jak hloupá je. Jí to ale moc vtipné nepřišlo.
„Ptám se, jestlis mi napíchl mobil!" vyjekla znovu naštvaně, tak moc, že se sama lekla.
„Včera jsi vyplňovala smlouvu, tak jsem si ji našel. A dělej, tvých deset minut už dávno běží!" řekl v poklidu, on neměl totiž důvod být naštvaný. Sice ona vlastně taky ne, ale byla. Nedokázala si hned jen tak přiznat porážku.
„Ale stejně je slušnost se zeptat!" vyjekla znovu. Sakra, co jí tak deptá? Proběhla mu hlavou myšlenka asi pětkrát za sebou. „Nikam se mi dneska nechce, tak jeď si kam chceš, dej mi pak vědět, jak s prací!" umanula si najednou, nečekala na jeho odpověď, prostě a jednoduše pověsila sluchátko zpátky na zeď a odešla do ložnice, kde sebou hodila do postele. Natáhla se pro telefon a chtěla se podívat, co je nového na twitteru, ale zazvonil. Ne jednou, ne dvakrát, ale přerušovaně mačkal ten blbej zvonej rychle za sebou. Idiot. Udeřilo ji v mozku a šla k sluchátku.
„No?" řekla podrážděně, když si ho přitáhla k uchu.
„Myslel jsem to vážně, že za, počkej," vytáhnul telefon a zkontroloval čas, „sedm minut jsi dole."
„Nemám náladu." řekla podrážděně. Možná ji měla, ale taky se jí možná nechtělo s ním někam vyrazit. Nezná ho. Nevěděla, co má čekat, kam ji vezme, co ji udělá. Netušila vůbec nic. Takže strach byl ve správném čase na správném místě.
„Ale no ták, aspoň na chvíli, včera to bylo fajn, ne? Tak dneska můžeme dát něco podobnýho." snažil se ji přesvědčit a docela se mu to dařilo. Začaly se jí v hlavě honit myšlenky na včerejšek. Nebylo to špatný, naopak, měla z toho všeho pěkný pocit.
„Mno tak oukej," souhlasila „za chvilku mě máš dole." dodala a položila sluchátko, na jeho odpovídající slova už nečekala, bylo jí jedno, co mele.
Vlastně byla hotová, jen se zkontrolovala v zrcadle, vzala kabelku, do který dala pár nezbytných věcí, vklouzla do tenisek a mohla vyrazit.
Pomalu opustila byt a scházela schody. Opatrně našlapovala a přemýšlela, zda-li se nemá otočit a vrátit se zpátky, ale než se stihla pořádně rozhodnout, tak sešla schody a byla dole. Zazmatkovala a chtěla se otočit a rychle jít domů, ale Calumovi velké oči jí skenovaly skrze sklo ve dveřích, takže by to nedopadlo moc dobře.
Zhluboka se nadechla a vzala za kliku a vyšla před barák.
„Ahoj,"lehce zamumlala a koukla mu do očí, postřehla, že lehce zvednul koutky. Že by byl rád, že ji vidí?
„Rád tě vidim," potvrdil její myšlenky, když jí složil poklonu místo pozdravu.
„Tak co máš na programu?" ujala se konverzace, taky chtěla vědět, co vymyslel.
„Zvu tě do kina," vypadlo z něj čista jasna, sice netušila, co od něj má čekat, ale tohle by ji nenapadlo.
„Nezveš, ale můžeme jít."odpověděla a vyšla od baráku, on ji následoval. Šel za ní, proč asi? Vylítla jí myšlenka z nitra mozku. „Jestli mi chceš čumět na zadek, tak se otáčim a jdu domů!" řekla jasně. Calum nabral růže ve tvářích a sladil krok s tím jejím.
„Promiň," lehce šeptl a strčil obě ruce do kapes.
Victorie mu nic neodpověděla, jen se sama pro sebe usmála.
„Za rohem mám auto mimochodem," dodal, chytnul ji za ruku a táhnul jí za sebou dozadu na parkoviště. Jejím tělem projel kousek energie, nečekala toto.
„Nejsem atlet, zpomal." řekla udýchaně a on ji poslechl. Zmírnil tempo, skoro až na chůzi, ale nepustil ji.
„Vždyť to byl kousek běhu, to nemáš asi moc velkou fyzičku. Chudák kluci." ujal se slova pro změnu zase on.
„Hele!" vykřikla, nenechá se tady takhle veřejně ponižovat na ulici „Náhodou si nikdo nestěžoval ještě, spíš naopak!" pochválila se. Byla na sebe pyšná, kluci z ní slintali všude a nikdo s ní ještě neměl problém.
„Bych chtěl teda vidět." dodal vzápětí a odemkl na dálku auto. Otevřel jí dveře a ona se posadila na póstrovanou sedačku, zavřel za ní dveře, usmál se sám por sebe, obešel auto a sednul si za volant.
„Nech si zajít chuť mimochodem!" vyplázla na něj jazyk a připoutala se.
Zdravim:'33
