,,Zatim to byl nejlepší týden mého života." řekl a Victorie na něj koukala s doslova otevřenou pusou.
,,Co tak koukáš?" podivil se na ni Calum a Victorie jen hodila rameny.
,,Nic, nečekala bych to." broukla a napila se.
,,V životě jsem nikdy moc šťastnej nebyl, dřív, když jsem studoval, tak jsem hrál fotbal a snažil jsem se být nejlepším. Byl jsem kapitánem týmu a měl jsem všecko, co jsem mohl mít. Fotbal byl moje všecko. Od malička jsem vyrůstal na hřišti s míčem pod nohami a když mi bylo 16, tak se mi přetrhaly vazy a moje kariéra fotbalisty skončila. Jakožto moc mladý jsem nemohl podstoupit operaci, která byla potřebná, abych mohl hrát." začal povídat a bylo vidět, že ho to dost vzalo. Nikdo nerad vypráví o části života, kdy se mu dělo něco špatnýho. Smutně se kouknul do dáli a zhluboka se nadechl.
,,Začal jsem chodit na rehabilitace a abych se aspoň trochu udržoval ve formě, tak jsem začal posilovat. A to mi zůstalo. Během těch dvou let, co jsem fotbal hrát nemohl jsem propadl posilovně a sportu jako takovýmu. Běhal jsem, jezdil na bruslích, plaval. Občas jsem si šel na hřiště začutat nebo zaházet na koš, ale spíše jsem zůstal u toho zdravého sportu s pohybem. Ale nejvíc jsem se věnoval posilovně."
Victorie mu pozorně naslouchala, vyprávěl to jako by to bylo minulý týden, tolik živé to všecko bylo. S jakou vášní jeho ústa propouštěla všechna ta slova. Barvu hlasu jakou použil a jak se tóny rozplývaly kolem nich.
,,Pak když nastala možnost, jít na operaci a vrátil se k fotbalu, nevyužil jsem ji. Nevrátil jsem se zpátky. Sport jsem začal milovat jako celek, takže nebyl důvod se k fotbalu vracet." zavzpomínal, a možná mu i v tu chvíli bylo líto svého rozhodnutí. Mohl být nejlepším fotbalistou a místo toho šuká ženský na počkání.
,,Dokončil jsem školu a začal pracovat. Mým životem byl sport, práce ve fitku, kde jsem se stal trenérem a večery po barech. Pak jsem se jednou náhodou s jedním kamarádem dostal do hotelu, kde teď pracuji a začal jsem tam chodit s ním pravidelně. Časem mi nabídli práci tam. Byl jsem mladej a pravidelnej sex a hodně peněz.. No kdo by to nevzal." povzdechl si a napil se kafe. Jeho život stál vlastně za velký hovno. Neměl nic, ale přitom toho měl tolik...
,,Takže jsem nakonec skončil tady. Sice možná můžu mít všecko, ale není to zrovna ta nejlepší práce. Ano, mám sex dennodenně, ale i to člověka časem omrzí...." vydechl, dopil svoje kafe a posadil se na lavičku, kolem které zrovna procházeli.
,,Fíha." dostala ze sebe Victorie reakci a posadila se vedle něj. ,,Docela zajímavej život máš." koukla na něj a i ona dopila svoje kafe.
,,Možná, ale tohle není práce, kterou bych chtěl dělat i dál do budoucna. "povzdechla si a znovu se nad svým životem zamyslel.
,,Nemyslela jsem to tak, že máš zajímavou práci, jen že máš za sebou docela krušný život, ale o asi každý, akorát v kapku jiném měřítku." dořekla Victorie svoji myšlenku a i ona se snažila zamyslet nad svým životem.
,,Když jsem byla malá, tak od nás otec odešel. Odešel za lepší, protože máma měla mě a já jsem byla to, co mu v jeho životě překáželo. Byly mi nějaký dva roky. Matka se pak zcvokla a mou výchovu nezvládala, byla závislá na alkoholu, cigaretách, později i heráku. Když mi bylo asi pět tak jsem skončila v dětskym domově a tam jsem byla někdy do svých osmi let.
To si mě matka vzala k sobě, protože se nějak dokázala z toho svinstva vytáhnout, ale moc dlouho ji to nevydrželo, vlastně jen do tý doby, dokud jí zase neopustil přítel a všecko to začalo od začátku. Zažívala jsem horší časy jak v domově. Děti ve škole se mi smály, nadávaly mi a já se stala terčem jejich posměchů, nenávisti a zloby. Po necelých dvouch letech jsem zase skončila v domově. A všecko se to snad zhoršilo. Posměchy byly ode všech ještě horší a pak se mi začali vysmívat i v domově.
Nejhorší bylo, že to všem bylo jedno a úleva nastala, až když si mě matka znovu vzala k sobě po třech letech. Měla přítele, krásnej byt, práci a vypadalo to, že vše bude dobrý, že všecko zlý už bylo pryč. Přešla jsem na jinou školu a našla jsem si i pár kamarádů. Občas jsem se tedy nepohodla s máminym přítelem a skoro vždycky jsem byla důvodem jejich hádek, ale nikdy to nebylo tak hrozný jako to všecko, co jsem si už vytrpěla.
Až do chvíle, kdy se ON nepohádal s mámou kvůli její minulosti tak, že se naštvala a odjela. Do baru. Pít. Dát si zase. Nikdy mu to neodpustim, protože máma se už nikdy nevrátila. A ani nevrátí. Vybourala se a nepřežila to. Vždycky to vyčítal mě, že to byla moje vina, že se zase hádali, ale kdyby on na ni nevytáhnul její minulost, tak by se to nikdy nestalo.
Hádali jsem se, nebavili jsem se normálně, nevycházeli jsme spolu dobře. On mě byl, mlátil a vybíjel si na mě všecku zlost. Nesnášela jsem ho.
Když jsem se vracela z oslavy svých šestnáctých narozenin a byla jsem lehce opitá, tak nejenom, že mě zbil, ale i mě sexuálně využil. A pak se to už jenom opakovalo.
Pohádali jsme se, zbil mě, on se šel napít, vrátil se znásilnil mě.
Chodil pravidelně do posilovny, kde si sice vybíjel svůj vztek, ale nic nebylo tak dobrý, jako když si ho mohl vybít na mě. Neměla jsem ani šanci se mu bránit, měl moc síly. Bohužel já neměla nic. Kamarády jsem ztratila, odvahu i důvěru v lidi.
Našla jsem si práci a všechen svůj čas trávila tam, abych nemusela být s ním a když mi bylo osmnáct a já dodělala školu, tak jsem si sbalila svoje věci a vypadla jsem z domu. Tenkrát jsem se nastěhovala na ubytovnu a tam jsem poznala Zacka a později i Kathy. Vlastně oni byli to jediný hezký v mym životě. Se Zackem jsem pak začala chodit a s Kathy jsem se přihlásila na zdravotnický kurz. Později jsem se Zackem začala společně žít a nastalo konečně období mého života, kdy jsem se přestala něčeho bát, obávat se, strachovat.
Našla jsem zase důvěru, ale hlavně jsem přišla na smysl života. Našla jsem důvod žít a hlavně tu chuť. Jenže nic netrvá věčně a to jsem poznala, když se to mezi mnou a Zackem začalo horšit. Začali jsme se hádat kvůli maličkostem, vybíjel si na mě zlost a já nechtěla zase skončit, tak, jak jsem skončila když mi bylo 15. Tenkrát jsem byla mladá a hloupá a nechala jsem si to líbit, ale teď jsem to už nechtěla dopustit.
Sebrala jsem sílu a postavila se na vlastní nohy, jako jsem to udělala, když mi bylo osmnáct. Našla jsem si byt, přestěhovala se na opačnou stranu města, abych od něj měla pokoj, odešla jsem z práce, aby mě nemohl nijak kontaktovat, a tak jsem vlastně skončila tady. Důvod vlastně už znáš." dovyprávěla mu svůj příběh i ona. Setřela si slzy, které jí svévolné stékaly po tvářích, když zavzpomínala na krušné chvilky svého života.
