„Děkuju, ale princezna, to ne, to nejsem." pronesla jsem a hodila jsem svůj vak na záda.
„Jsi, moc ti to sluší." usmál se ještě jednou.
„Tak teda děkuju a teď radši už jdeme." zavelela jsem a vyrazili jsme.
Naše kroky vedly a směřovaly mě zatim neznámo kam. Lehce jsem pokládala na chodník levou nohu, pak pravou, pak zase levou a takhle stále a nepřerušovaně. Vlasy mi lehce vály ve větru, který foukal příjemně studený. Míjel mi uši a s sebou bral i moje vlasy, které se rázem vracely zpátky.
Calum, který si to kráčel vedle mě, měl lehce pootevřenou pusu a zhluboka se nadechoval, vlasy mu také lehce lítaly větrem a utvářely mu tak nový, docela i moderní, účes.
Moje myšlenky směřovaly někam přede mne. Stejně jako kroky. Všemu jsem nechala volný průbeh a ničím jsem si zbytečně moc nezatěžovala hlavu.
„Je tu příjemně," pronesl do ticha Calum a otočil hlavu na mě, součastně, když jsem ji otáčela já. Bylo to zvláštní. Ve stejnej okamžik jsme se na sebe podívali a vzápětí se usmáli.
„Jo, to je." souhlasila jsem a dál jsem se koukala radši před sebe.
„Ta restaurace je za rohem, ale můžeme jít klidně dál, aspoň si pročistíme hlavu." ujal se slova „ale jestli nechceš, tak nemusíme, já jen, že mně se v tomhle počasí krásně třídí myšlenky. Jako nějaká čistička. Automaticky se mi čistí." pokračoval dál.
Na chvilku jsem se zastavila. Najednou jakoby se myšlenkové trubice v mém mozku daly do provozu. Mou hlavou začaly kolovat všeobecné získané informace a úvahy.
Nebyla jsem si jistá, jestli chci dál kráčet a čistit si myšlenky, které byly až do teď uklizené a nebo teď zahnout a nechat mozek pracovat.
„Mi je to jedno," plácla jsem to první, co se dalo „ale jestli chceš, tak klidně můžeme jít dál, je pravda, že mozek se v tohle skvěle odčistí od všech negativních věcí, tak proč nejít ještě kousek dál." usmála jsem se. „Ale po pravdě, mozek se mi už asi pročistil dost." dodala jsem hned v zápětí a Calum se hlasitě zasmál.
„Takže jdeme rovnou na jídlo?" otočil se na mě a ihned pak směrem restaurace.
„Oukej, jdeme rovnou se najíst." zavelela jsem a vydala jsem se směrem k restauraci na kterou Calum čuměl.
Vlezli jsme dovnitř a můj nos zaměstnala vůně dřevěného nábytku. Byl to staronóbní nábytek a bylo to boží.
„Nečum tak blbě," strčil do mě „a radši pojď!" vzal mě za ruku a lehce mě táhnul za sebou.
Usedli jsme ke stolu a hned přišla servírka.
„Dobrý den, budete si přát?" mile se usmála a vytáhla si lístek.
„Dal bych si Fantu," usmál se na ni Calum a ona si to zapsala.
„A přítelkyně?" usmála se na mě a já pokroutila hlavou.
„Ledový čaj." dodala jsem a pak jsem se koukla na Caluma a protočila jsem očima. Zapsala si to, podala nám menu a odešla.
„Tak já mám přítelkyni?" podivil se s úsměvem na tváři a přišoupnul se ke mně.
„Zaprvý co jsem ji na to asi měla říct, však je to jedno, stejnak tu má tolik zákazníků, že tohle říká každým a za druhý, odpal si zpátky." ukázala jsem na něj prstem a decentně jsem do něj crnkla prstem. Jasně, že to s nim ani nehlo.
„Když myslíš." dodal a odsunul se, akorát na to nám donesla servírka naše pití.
„Děkujeme," usmál se na ni Calum a přisunul si k sobě sklenku Fanty, do který si ten oranžovej nápoj nalil.
