Láska nezná hranice ✔

Kapitola čtvrtá

Užijte si novou kapitolu. Pro větší zážitek si pusťte tuhle písničku. Já to při ní psala :).

*z pohledu Marinette*

Další akuma...došlo mi. Ve třídě nastala panika a učitelka se nás snažila uklidnit. Během toho rozruchu jsem nepozorovaně vyběhla ze třídy a utíkala na dívčí záchody, abych se mohla přeměnit. Na záchodech nikdo nebyl, takže tím lépe pro mě.

„Tikki, tečky!" zvolala jsem a do deseti vteřin ze mě byla Ladybug. Rychle jsem vběhla zpátky do třídy a poradila učitelce, aby všechny odvedla do knihovny a počkala tam s nimi. Tam budou v bezpečí. Sama jsem vyběhla ze školy a hledala člověka posedlého akumou. Našla jsem ho docela rychle, protože se svou přítomností netajil.

Byla to mladá žena v černém s černým laserovým ukazovátkem. Každý, na koho ukázala, měl najednou špatnou náladu, a buď upadal do depresí, nebo byl zlý na všechny kolem. A když luskla prsty, zjevily se lidem jejich nejhorší noční můry.

„Já se jmenuji Bad Feelings a pokud mi nedáš svá mirákula, každý v Paříži se bude cítit hrozně a budou je pronásledovat jejich noční můry!" začala na mě pokřikovat, jakmile si mě všimla.

„Leda tak vesnu, ty negative!" nenechala jsem se já. Ona se naštvala asi za to oslovení a začala se do mě strefovat laserem. Já jsem ladně uhýbala všem střelám, když se kousek ode mě ozvalo „Nepotřebuješ pomoct má Lady?" Byl to Chat se svým flirtovním úsměvem.

„Ráda tě vidím, ale to flirtování si můžeš laskavě nechat na jindy." řekla jsem mu.

V podobném duchu se nesl celý náš zápas s Bad Feelings až do doby, kdy jsem použila „Štěstíčko", pak jsme zničili její ukazovátko, z něj vyletěl akuma, já ho polapila a pak napravila všechny napáchaná škody. Rozloučila jsem se s Chatem a utíkala do školy. Na záchodech jsem se proměnila zpátky na Marinette a potichu přišla do třídy. Zbytek školy probíhalo bez problému. Pak zazvonil zvonek a to znamenalo dvě věci. Mohli jsme jít domů a já se chystala říct Adrienovi, co cítím. Všichni už vycházeli ze třídy a Adrien šel přede mnou.

To zvládneš! Nic to není...říkal mi jeden hlas. Druhý, ten radši nic nenamítal. Už jsme byli před školou a Adrien byl pořád kousek přede mnou.

Teď nebo nikdy...řekla jsem si v duchu.

„Adriene, počkej! Musím s tebou mluvit!" chytla jsem Adriena za zápěstí. Ten se na mě otočil a podíval se na mě těma nádhernýma zelenýma očima...

„Co potřebuješ, Mari?" otázal se mě mile a s úsměvem.

„No...víš...j-já...já..." lezlo to ze mě hrozně pomalu. Adrien se na mě pořád jen usmíval.

Sakra...blesklo mi hlavou.

„J-já...miluju tě, Adriene!" vylezlo ze mě na konec. Uf. A je to venku...pomyslela jsem si. Pak jsem se na něj podívala. Adrienův úsměv zmizel, zbledl a jeho sebejistotu nahradil nervózní výraz.

„Ach Marinette...to je...milé...ale...ale...já tebe ne." začal se nervózně mnout krk. Cítila jsem, jak se mi oči plní slzami a některé už mi začínají téct po tváři.

„A-ale co...c-co znamenaly ty pohledy, to pomrkávání a...a proč...proč ses tak choval?" slzy mi tekly proudem, spodní ret se mi třásl a já se snažila nevzlykat. Neuvěřitelně mě bolelo u srdce.

„No...j-já...to jsi musela a-asi špatně pochopit. Ale já-" zbytek už jsem neslyšela, protože jsem se naplno rozvzlykala a utekla. Chtěla jsem být od něj co nejdál, zlomil mi srdce. Co zlomil, on ho rozdrtil na milion kousíčků...

...................................................................................................

Tak tady je ta emočně nabitá kapča. Schválně vás nechám napínat a další kapitolu sem přidám až zítra :).

 Napište, jak se líbila. Komentíky a hlasy potěší! :)

Mějte se mňauózně! :3 :3 :3

Vaše Lucy :*