Láska nezná hranice ✔

Kapitola čtyřicátá

*z pohledu Chat Noira/Adriena*

Do takové situace se můžu dostat jen já, prašivá černá kočka, nosící smůlu. Smůla se mi přímo lepí na paty...Náruživě jsem pokračoval v sebelitování a po tváři se mi kutálely slzy jako hrachy. Míchal se ve mě vztek, protože jsem nedokázal zabránit tomu, aby se jí něco stalo, dále zklamání ze sebe samého, lítost kvůli mě i Mari a beznaděj.

Ani jsem nepostřehl, že by se vzbudila nebo se přinejmenším pohnula, ale z ničeho nic jsem ucítil drobnou ručku na svém rameni. Zalapal jsem po dechu a okamžitě se otočil. Zřel jsem Marinette s otevřenýma blankytně modrýma očima a s bolestivým šklebem na tváři. V rychlosti jsem si setřel slzy, přitáhl si její křehké tělo do náruče, nos jí zabořil do vlasů a nasával její lehkou vůni mísící se s pachem krve. Objímal jsem ji pevně, přesto ale opatrně, abych jí nějak náhodou ještě víc neublížil. Byla jako porcelánová panenka a já se strachoval, aby se mi v objetí nerozpadla na kousíčky.

,,Ach Princezno...tolik jsem se o tebe bál!" Vydechl jsem jí po pravdě do ucha až se zachvěla.

,,Chate, to je v pořádku. Nic mi není, jen mám hlavu jako střep. Co se vůbec stalo?" Zeptala se tichým vyčerpaným hlasem. Trochu jsem se odtáhl, abych jí viděl do obličeje a spustil.

,,N-no...tak...prvně by jsi asi měla vědět, že vím, že jsi Ladybug. Ale vůbec mi to nevadí! Právě naopak!" Dodal jsem rychle, když se už-už nadechovala k protestu. Pak jsem ji vzal za ruku a na důkaz svých slov jí s úsměvem vtiskl malý polibek do dlaně. Marinettiny tváře okamžitě nabraly barvu zralého jablíčka.

,,D-dobře." Vykoktala ze sebe a z červenala ještě více. Zasmál jsem se, jak byla roztomilá a poté jí věnoval další polibky, tentokrát na obě horké tvářičky. Překvapeně zamrkala a pak sklopila pohled na své ruce v klíně. Nechtěl jsem ji uvádět ještě do větších rozpaků a tak jsem mluvil dál.

,,Zrovna jsem bojoval proti Neandrtálci, ale bohužel mě porážel, a když se mě chystal rozmáznout jako švába, skočila jsi přede mě a začala s ohromujícími výpady. Najednou u brány sídla Agrestů jsi zamrzla uprostřed pohybu a...a to tě ten zmetek přetáhl kyjem po hlavě." Vyprávěl jsem dál a Mari jen potichu naslouchala. Jakmile jsem se dostal k poslední časti vyprávění, pohladil jsem ji po tmavomodrých vláskách a přitom koukl na ránu, která jako zázrakem přestala krvácet a už vůbec nevypadala hrozivě. Spíš jako větší škrábnutí.

,,To si pamatuju. A potom jsi mě odnesl sem, kde jsem se proměnila? A co je vůbec s akumou?" Osmělila se Marinette a vyvalila na mě zvědavě svá modrá kukadla.

,,No ano. Padoucha jsem v rychlosti porazil, akumu očistil v packách jakýmsi zaklínadlem a pak tě odnesl sem, kde ti blikala poslední tečka na náušnicích." Usmál jsem se na ni svým nejzářivějším úsměvem, který jsem v této chvíli byl schopen vyčarovat.

Marinette ke mě zvedla svůj modrý pohled a potichu s úsměvem mi poděkovala. Mezi námi se rozprostřelo ticho, jen jsme se na sebe dívali a hltali jeden druhého očima. Začal jsem se k ní pomalu naklánět, skoro jsme se dotýkali nosy a zde zastavil. Beze slov jsem jí zíral na rty a přemýšlel, jestli je teď vhodný polibek. Nakonec rozhodování vyřešila Marinette za mě. Omotala mi své štíhlé paže kolem krku, přitáhla si mě blíže a políbila mě.

Obsypávala mé rty drobnými polibky, občas na pravý koutek úst, potom na levý a zase doprostřed. Spokojeně jsem zamručel a nechal se povalit na postel, takže Mari byla teď nade mnou. Zavřel jsem oči a užíval si tu chvíli, kdy mě oždibovala jako nějaký malý ptáček. Její rty se od mých úst přesunuly k očním výčkům a později políbila snad každý kousíček mého obličeje. I na bradu, každé obočí, čelo a nos. Nevynechala jediné místečko, které by si nezískalo pozornost jejích růžových šťavnatých rtíků.

Nemohl jsem si pomoct a i navzdory tomu, nakolik to bylo příjemné, se mi na mysl vloudila myšlenka, že by Marinette asi měla vědět, kdo jsem pod maskou...

,,M-mari?" Zeptal jsem se mezi vzdychnutím, když mi věnovala jeden polibek za ucho.

,,Hmmm?" Broukla mezitím, co se stále věnovala mému uchu.

,,P-prosím zast-av..." Opatrně jsem ji od sebe odtlačil a posadil se. Ta na mě jen zraněně hleděla.

,,U-udělala jsem něco špatně? Tobě...tobě se to nelíbilo?" Upřeně na mě koukala zraněným pohledem, jakoby se na mě dívala smutná modrooká laňka.

,,Ne! To vůbec ne! Ani nevíš, jak to bylo příjemné! Jen...jen si myslím, že by sis zasloužila vědět, kdo jsem pod maskou..." Nejistě jsem vyslovil tato slova. Věděl jsem, že to bude velmi riskantní, ale nezasloužila si, abych jí lhal, aby žila v nevědomosti.

Nic neříkala, jen na mě pořád stejně zírala. Bral jsem to jako povolení, protože přece mlčení je souhlas. Tak jsem vyslovil ta osudná magická slova a kolem mě se začala linout zelená záře. Zavřel jsem oči, zatajil dech a pevně stisknul čelist. Detransformace skončila a na mém místě seděl Adrien. Uslyšel jsem ostré zalapání po dechu a sušení peřiny. Opatrně jsem otevřel oči a prudce vydechl.

Marinette se odsunula na druhý konec postele. Její údiv se změnil v bolest. V očích měla zničený výraz, koutky rtů svěšené a brada se jí třásla. Krásné modré oči se pomalu plnily slzami a z úst se jí vydral vzlyk.

,,T-ty...t-takže to jsi b-byl c-celou do-dobu ty..." Řekla nakřáplým hlasem a z očí jí vyklouzly první velké slzy, blyštivé jako diamanty.

,,J-jen...jen jsi mě využíval..." Vyslovila slova, která mě hluboce ranila. Vůbec to nebyla pravda!

,,Ne! Marinette, nech si to vysvětlit!" Prosil jsem ji. Nedokázal jsem popsat emoce, které jsem cítil. Bylo mi hrozně.

,,Já tě miluju! Není to tak, jak si myslíš!" Přisunul jsem se k ní blíže a chtěl ji pohladit po koleni, jenže ucukla.

,,Jdi prosím..." Zašeptala tak tiše, že jsem to sotva zaslechl a odvrátila ode mě zrak s další várkou slz. Moje srdce pukalo, pukalo při pohledu na ni a při zjištění, že tohle všechno jsem způsobil já...

,,Ale Mari-" Chtěl jsem jí toho tolik říct, obejmout ji a utěšit, vysvětlit jí to, ale nenechala mě domluvit.

,,Vypadni!" Řekla s velkým důrazem, ale já se ani nehnul. Nemohl jsem. Musel jsem se dívat, jak se z klidné kočky domácí stala levhartice s trnem v tlapce...

,,Řekla jsem vypadni sakra!" Teď už křičela. Po tváři jí tekly vodopády slz, zlomený výraz a celá se třásla.

Už se chystala vstát a vyprovodit mě osobně, když jsem bleskově transformoval a utekl poklopem na balkónek jako ten největší zbabělec. Chystal jsem se skočit na jinou střechu, ale za sebou jsem zaslechl srdcervoucí až nelidský výkřik bolesti, pocházející od osoby, jež nade vše miluju. Tento zvuk se mi vryl hluboko do paměti a zanechal obrovský šrám na mém srdci, nebo alespoň na tom, co z něj zbylo...

Nejspíš jsem ji navždy ztratil...

........................................................................................................................

Předposlední kapča! :*

Jaký z ní máte pocit? Byly emoce? :D

Doufám, že se alespoň trošku líbila a že tam nejsou pravopisné chyby nebo nesrovnalosti :)

Komentáře a hvězdičky potěší ;D

Mějte se mňauózně! :3 :3 :3

Vaše Lucy :*