Láska nezná hranice ✔

Kapitola devátá

*z pohledu Adriena*

Po střechách pařížských domů jsem doskákal až k našemu domu a otevřeným oknem proskočil do mého pokoje. Tady jsem se transformoval zpět na Adriena. Plaggovi jsem dal jeho oblíbený sýr Camembert, aby doplnil energii. Pak jsem se svalil na postel a ponořil se do světa mých myšlenek.

/FLASHBACK/

Po cestě k Marinette, jsem se bál, že mě pozná a pak vyhodí a už nikdy nebude chtít vidět, jenže nic z toho se nestalo...

Když jsem k ní dorazil a ona vykoukla z poklopu, vypadala tak bojácně...a při bližším pohledu byly vidět její zarudlé a smutné oči a taky stopy slz na jejích vlhkých tvářích od pláče. Snažila se mě přesvědčit, že je v pořádku a nic jí není, ale já to na ní poznal. Znám její úsměv, ten krásný upřímný úsměv a tenhle byl zaručeně falešný. Navíc, její oči neumějí lhát...jsou jako zrcadlem její kouzelné duše.

U ní v pokoji na posteli jsme si hleděli do očí a já přemýšlel nad tím, co k ní vlastně cítím. Její velké blankytně modré oči se na mě upíraly s tichou prosbou a potlačovanou bolestí, kterou ač chtěla, neuměla skrýt. Zvlášť ne přede mnou. Když se její tvář zkřivila bolestí a ona sklopila svůj pohled, přesně jsem věděl proč. Opět si vzpomněla na Adriena neboli na mě. A když se přímo přede mnou rozplakala...moje srdce se zlomilo...

To všechno kvůli mně...

Bylo mi jí hrozně líto a nevěděl jsem, co mám udělat, abych zase něco nepokazil. Nakonec jsem se rozhodl pro velké medvědí objetí a snažil se ji nějak utěšit. Šeptal jsem jí do ucha uklidňující slůvka a doufal, že to pomůže.

Taky mi bylo k pláči, jenže z jiného důvodu. Z toho, že teď tu pláče kvůli mně a že to já ji takhle dostal na kolena.

Musím jí nějak pomoct. Musím to napravit...Jenže jak? Jak se dává dohromady zlomené srdce? Honilo se mi hlavou po celou dobu jejího utěšování.

Když přestala plakat a odtáhla se ode mě, bylo vidět, že je jí o trošku líp. Ale jenom o trošku. A když jsme si pak povídali, snažil jsem se zavést téma na něco, co by jí aspoň trošku zvedlo náladu. Bylo ale poznat, že to moc nepomáhá. Nakonec, jak jsme se loučili, jsem jí slíbil, že se brzo uvidíme a taky jsem to hodlal dodržet...

/KONEC FASHBACKU/

Pak mě něco napadlo!

Budu ji navštěvovat každý den do té doby, než z ní bude zase zpátky ta usměvavá Marinette! Řekl jsem si...

*mezitím z pohledu Marinette*

Vlezla jsem poklopem zpátky do pokoje a tam už na mě čekala Tikki.

„Nepřišlo ti to divné, Marinette?" ptala se mě.

„Co tím myslíš?" odpověděla jsem na její otázku otázkou.

„No...víš...já byla schovaná a poslouchala jsem vás. Nezlob se..." sdělila mi vymlouvavým tónem Tikki.

„Nezlobím se. Jen mi řekni, co ti přišlo divné?" tázala jsem se jí.

„No to, jak se Chat Noir choval! Takový není. Hodný je, to ano, ale tak nesvůj?" řekla mi zamyšleně Tikki. Nad tím jsem se musela taky zamyslet. Nakonec jsem nad tím jen pokrčila rameny a nechala to být.

Ale co když právě Chatovo chování bylo to podstatné...

Do doby, než jsem se chystala do postele, se moje nálada opět posunula na bod mrazu. Chtělo se mi plakat při pomyšlení, že zítra budu muset jít do školy a vidět Adriena, jak si bezstarostně užívá, baví se s jinými holkami a na mě zvysoka kašle. Když už jsem tedy zalehla, nemohla jsem usnout. Musela jsem pořád myslet na dnešek. Na Adriena, na vyznání a na odmítnutí, na Chata a na jeho podivné chování.

Když jsem si celý ten den tak přehrávala v hlavě, uronila jsem dalších pár slz. A až někdy nad ránem jsem se propadla do bezesného spánku...

....................................................................................................................

A máme tu další kapču :). Chtěla jsem vám opět moooc poděkovat za to, že to čtete a že jste překročili 642 přečtení a 68 hlasů! To je neuvěřitelné...jste úžasní... :)

Budu hrozně šťastná za další hvězdičky a za vaše názory v podobě komentíků :).

Moc děkuji a mějte se mňauózně! :3 :3 :3

Vaše Lucy :*