Láska nezná hranice ✔

Kapitola dvanáctá

*z pohledu Marinette*

Probudila jsem se až někdy v poledne. Spala jsem klidným a bezesným spánkem, za což jsem byla ráda. Byl čas oběda, ale popravdě já neměla vůbec hlad a ani chuť.

Vyhrabala jsem se pomalu z postele a přemýšlela, co budu po zbytek dne dělat. První mě napadlo, že bych se mohla jít trochu polidštit, ale pak jsem si řekla, proč bych to dělala? Doma nikdo nebyl a ani neměl přijít. Taky jsem neměla touhu se zkultivovat, abych se někomu líbila, jako každé ráno. (Snad znáte ten pocit, že ráno, když jdete do školy, chcete vypadat k světu, abyste se ostatním líbily, ne? :D)

Tikki už byla vzhůru, ale z postýlky ještě nevylezla.

„Ahoj Tikki." Pozdravila jsem ji neutrálně.

„Ahoj Ma-aaaa! Ty vypadáš! Prosím tě, nechceš se jít aspoň učesat a vyčistit si zuby?" lekla se mě Tikki a pak se mě snažila přemluvit k upravení. Zprvu se mi moc nechtělo, ale pak jsem si řekla, že tu přece nebudu Tikki strašit a šla se sebou něco udělat. Jakmile jsem se spatřila v zrcadle, málem jsem upustila hřeben, který jsem si už stihla vytáhnout. Vypadala jsem ještě hůř než ráno! Vlasy jsem měla zacuchané a trčely mi snad do všech světových stran, oči červené a opuchlé od pláče, pod nimi kruhy málem tmavší, než jaké má naše chemikářka a to už je co říct. Obličej celý pobledlý a o zbytku mé maličkosti radši nemluvě...

Asi po půl hodinovém kultivování jsem vypadala alespoň tak, že už se mě Tikki nebála. Dokonce jsem si stihla dát i rychlou sprchu, abych se probrala a byla schopna fungovat. Pořád jsem vypadala jako zombie, ale už to bylo přece jenom lepší, než před tím.

Neměla jsem co dělat, tak jsem si sedla ke stolu a začala navrhovat. Chtěla jsem přijít na jiné myšlenky a navrhování mě vždycky uklidní, navíc mě to baví. Do svých návrhů jsem dávala vždycky úplně všechno, ale teď to bylo jiné. Teď jsem do nich dávala veškeré své emoce a city, které se ve mně mísily. Navrhovala jsem, navrhovala a navrhovala, až jsem ztratila jakýkoliv pojem o čase.

Byla jsem do toho tak zabraná, že jsem ani nezaregistrovala, že už pěknou chvíli zvoní zvonek.

Kdo to může být? Snad ne Adrien! Problesklo mi hlavou. Tak jsem se zvedla od stolu a šla se podívat, kdo se to k nám dozvání. Vyšla jsem ze svého pokoje a sešla schody do obýváku, abych se dostala ke dveřím. Když jsem otevřela, stála tam usměvavá Alya.

Uf...už jsem se lekla, že to bude opravdu Adrien...Oddechla jsem si. Jsem na něj naštvaná. To, jak se ke mně předtím choval, tak svádivě...možná si se mnou jen hrála moje mysl...ale taky mě mohl odmítnout jinak...jemněji...

„Ahoj Alyo, pojď dál." Pousmála jsem se na ni a pokynula jí, aby si šla sednout do obýváku na gauč.

„Ahoj kočko. Mám pro tebe úkoly!" nahrnula se dovnitř jako velká voda. Společně jsme se posadily na gauč a pak Alya spustila.

„Tak tady jsou ty úkoly. Ve škole jsme nic nového neprobírali. A víš, kdo se po tobě ptal? Adrien!" začala se smát Alya. Nad tím jsem zpozorněla.

Proč by se po mě ptal? Proběhlo mi hlavou.

Beztak to bylo proto, že se nemohl dívat na to, jak mě dostal na kolena... Pomyslela jsem si. S Alyou jsme si ještě chvilku povídaly, než mi pověděla, že už bude muset jít, protože musí jít hlídat jednu malou holčičku ze sousedství. Rozloučily jsme se a já ji vyprovodila ke dveřím.

Šla jsem si do kuchyně udělat kakao a pak si nachvilku zapnula televizi. Jako obvykle tam nic pořádného nebylo a tak jsem ji zase vypnula a i s hrnkem s kakaem jsem mířila po schodech nahoru do mého pokoje.

V tom jsem uslyšela ránu a zvuk podobný tříštění skla. Lekla jsem se a málem jsem upustila ten hrnek. Rychle jsem vyběhla těch posledních pár schodů a otevřela poklop vedoucí do mého pokoje. To co jsem spatřila, mě překvapilo a zároveň pobavilo...

...................................................................................................

Tadá! :D Další kapča je tady. Zase moc zajímavá není, ale další bude! :D Slibuju :*.

Doufám, že se i tak líbila :).

Hvězdička a komentíky potěší! :D

Vaše Lucy :*