Láska nezná hranice ✔

Kapitola třicátá druhá

Tuhle kapitolu věnuji hrozně milé, laskavé a sympatické dívence KaEngelis. Má obrovský talent a nádherné komentáře, které vždy zahřejí u srdíčka <3. Doporučuji si od ní něco přečíst :3.

.......................................................

*z pohledu Marinette*

...on. Moje skvělá nálada zase rychle opadla.

Ježiši, co ten tu chce?! Pomyslela jsem si. Překvapení ani jinou emoci jsem neukázala.

Blond vlasy se zlatým nádechem mu počechrával větřík, který mírně pofukoval, a smaragdové oči zářily obvyklou jiskrou. Na tváři mu seděl nesmělý úsměv a na čele malinká vráska starosti, nejspíš z mé reakce. Adrien...

Dívala jsem se na něj s kamenným výrazem bez náznaku jakéhokoliv citu.

„A-ahoj Marinette, Alyo..." Pozdravil nás nervózně a jeho pohled spočinul na mě. Bál se toho, jak zareaguju. Bál se oprávněně, chlapec...

„Ahoj Adriene." Alya ho mile a s úsměvem přivítala, kdežto já svůj výraz neměnila. Můj neproniknutelný pokerface narušilo jen nepřátelsky zvednuté pravé obočí. Alya se na mě udiveně podívala, aby zjistila, co je příčinou mé nekomunikace a když viděla můj nepěkný výraz, zalapala po dechu.

„Co chceš?" Zeptala jsem se ho útočně a bez pozdravu. Adrien popošel o krok blíže ke mně, takže narušoval můj osobní prostor a to se mi ani za mák nelíbilo. Založila jsem si ruce na prsou, abych mezi námi vytvořila více prostoru a čekala na odpověď.

„Víš, M-mari...opravdu si m-musíme p-promluvit." Koukal na mě prosebně a s očekáváním. Už-už zvedal ruce, aby se dotknul mých paží, ale když si všiml mého varovného pohledu, ruce se zakňučením zase svěsil podél těla.

„Už jsem ti říkala, že není o čem!" Odmítla jsem ho s varovně vystrčenou bradou. Z očí mi šlehaly blesky odhodlání a neústupnosti. Nebála jsem se jeho reakce. Už mi byl úplně ukradený. A nebo snad ne?

Alya celé naše vystoupení vyděšeně sledovala a málem nedýchala.

Jaj...ona vlastně neví, co se mezi mnou a ním stalo...to jí budu sakra dlouho vysvětlovat...Proběhlo mi myslí, ale rychle jsem se vrátila zpátky k Adrienovi.

Ten se zatvářil bolestně, ale přesto se ještě nechtěl vzdát. Ale to má smůlu, hoch. Já mu neustoupím!

„Mari, prosím! Nech mě to vysvětlit...prosí-" zkoušel to znova. Byl ale přerušen mým ostrým hlasem.

„Ne! Řekla jsem ne, tak prostě ne!" Vybuchla jsem. Adrienův výraz pobledl a teď vypadal, jako zpráskané štěně. Svěsil ramena a jen na mě tupě zíral. Neodpustila jsem si malý úšklebek.

„A teď když nás omluvíš," nasadila jsem andělský výraz „půjdeme do třídy." Popadla jsem zkoprnělou Alyu za ruku a táhla ji po schodech nahoru do třídy. Adriena jsem tam s nepořízenou nechala stát jako vidle v hnoji.

Někde v polovině schodů se Alya vzpamatovala a zastavila. Zatáhla jsem za její ruku a ono nic. Pořád stála na místě. S povzdechnutím jsem se pomalu otočila na ni. Alya se na mě zmateně dívala. Pak mi hřbetem ruky sáhla na čelo jestli nemám horečku. Její ruku jsem setřásla, ale k vysvětlení se neměla. Tvář mojí kamarádky se stáhla ze zmateného výrazu na káravý.

Opět jsem nasadila andělský úsměv a otočila se ke schodům s tím, že snad budu moci utéct do třídy bez vysvětlení. Ani náhodou...

„Marinette! To snad nemyslíš vážně?! Okamžitě mi to vysvětli!" Zahřímala mi za zády ona hnědovláska. Poraženecky jsem se koukla přes rameno a už se chytala k vysvětlení, když v tu ránu mě zachránil zvonek oznamujíc začátek hodiny.

Ach, jak ráda jsem ten zvuk slyšela. To by jeden nevěřil...

S Alyou jsme si vyměnily zděšené pohledy a rychlostí blesku vystřelily do třídy. Dovnitř jsme se vecpaly jako velká voda a hned za námi Adrien.

S úlevou, že učitelka tu ještě není, jsme se všichni tři posadili do lavic. Když jsme si chystali věci, šeptla jsem potichu Alye, že jí vše vysvětlím po hodině. Jen na mě nedůvěřivě koukla a nechala to být.

Po chvilce přišla naše biologikářka a začala výklad o botanice, kterou jsme právě probírali.

Celou první hodinu jsem byla jako na trní, protože jsem si lámala hlavu s tím, co Alyi řeknu za vysvětlení a nedávala pozor. Naštěstí si mě učitelka nevšimla.

Zvonil zvonek na konec hodiny a to znamenalo jediné- výslech. Alya na mě s očekáváním pohlédla.

„Tady ne." Sykla jsem jejím směrem, vyšla ven na chodbu a ona hned za mnou.

Nádech- výdech...klid, prostě jí hezky řekneš o Adrienovi, ale Chata vynecháš. Říkala jsem si pro sebe v duchu.

Nadechla jsem se a pěkně pomalu spustila. Pověděla jsem jí všechno o tom, jak mě odmítl i o tom, jak jsem z toho byla zdrcená a předstírala tu 'nemoc'.

Alyiny výrazy se měnily stejně rychle, jako když má taťka v ruce ovladač a přepíná kanály na televizi. Ze soucitného na smutný, ze smutného na káravý a z káravého na opět soucitný.

Na konci mého proslovu mě objala. Objetí jsem jí opětovala. Chvíli jsme takhle zůstaly a pohupovaly se ze strany na stranu v naprostém tichu.

„Kočko...proč jsi mi to neřekla?" Zašeptala opatrně s nakřáplým hlasem.

„Já...já ani nevím." Odpověděla jsem jí stejně potichu a po tváři mi stekla jedna jediná slza, která sjela po linii mé čelisti až k bradě, odkud spadla Alyi na tričko, kde se rozpila jako bezvýznamná kapka deště.

Alya mě pohladila po vlasech a potom se opatrně odtáhla. Podívala se na mě se starostlivým a upřímným pohledem.

„Příště mi to řekni. Můžeš mi říct cokoliv, ju?" Maminkovsky se na mě usmála. Přikývla jsem a usmála se na ni též.

„A teď si běž hezky hačnout na svoje místo, protože tohle nebude pěkné..." Zůžila oči jako dravec propichující pohledem svou kořist. Zatvářila se odhodlaně a zároveň nasupeně. Vykasala si rukávy své košile a rychlým krokem zamířila do třídy. Spěšně jsem ji následovala.

„AGRESTE!!! KDE JSI?!!" S tímhle se vřítila dovnitř jako divá Bára.

Nevím, jestli se mám začít bát...Pomyslela jsem si a vběhla za ní do dveří třídy.

To, co jsem viděla mě vyděsilo, ale i pobavilo...

Alya držela Adriena za tričko na hrudi zmuchlané v pěsti a násilím ho vytahovala z lavice do stoje.

Alyi div nešla pára z uší a z nosu, kdežto Adrien měl zorničky rozšířené strachem a vypadalo to, že by nejraději vzal nohy na ramena...

No...to bude ještě hodně zajímavé...

..........................................................................................
Tak tady je po x letech nová kapitolka :D

Vím, že mi to dlouho trvalo, ale byla jsem na dovči a pak se mi nechtělo psát :D

Holt jsem občas líná... :D

Ale tahle kapitola je dlouhá, takže tím jsem se to snažila vynahradit :3

Doufám, že se vám kapča líbila :)

Budu ráda za každý komentář a hvězdičku :3 ;D

Mějte se mňauózně!!! :3 :3 :3

Vaše Lucy :*