Láska nezná hranice ✔

Kapitola třicátá čtvrtá

Tuhle kapitolku chci věnovat všem milovníkům shipu Adrianette <3

Tak si ji užijte plnými doušky! ;3

P.S. Ten obrázek mi přijde naprosto luxusní! <3

..........................................................................................

*z pohledu Marinette*

Zvonek, oznamující konec vyučování a ostatně i celého toho mučení, se konečně ozval. Všichni jsme spokojeně mohli odejít do svých útulných domovů a užít si zbytek odpoledne, jenže pršelo...

Žáci kolem mě si urychleně balili své věci do tašek a batohů. Nejspíš si své deštníky zapomněli doma. Já jsem neměla potřebu nějak zvlášť spěchat, protože deštník jsem si naštěstí ráno vzala. Věděla jsem, že se má smůla projeví a pršet bude, i když ráno svítilo sluníčko.

Balila jsem se velmi pomalu, jelikož jsem nechtěla znovu narazit na Adriena. Tak jsem si počkala, než si nahází svých pár švestek do tašky a smutně opustí třídu se sklopenou hlavou a nahrbenými zády. Alya odcházela chvíli po něm s omluvou, že na ni před školou v autě čeká mamka.

Byla jsem zrovna skloněná ke svému batůžku, když tu jsem na svém rameni ucítila něčí ruku, doprovázenou tichým pozdravem. Zvedla jsem hlavu, narovnala se v zádech a pohledem spočinula na osobě, která si žádala mou pozornost. Kupodivu to byla Chloé se starostlivým výrazem ve tváři.

Zvláštní...dneska jsem si jí vůbec nevšimla...podivila jsem se v duchu.

„Ahoj Chloé." Mile jsem se na ni usmála a čekala, co z ní vypadne. Malý úsměv mi opětovala, ale hned na to se jí tváří rozlil zase ten ustaraný výraz.

„Marinette...je mi moc líto, co se stalo mezi tebou a Adrienem. Opravdu. Udělal velkou chybu, ale...nemyslíš si, že si zaslouží odpuštění? Druhou šanci? Samozřejmě ho neomlouvám. Jen, že lidi by si měli dát šanci na vysvětlení a odpouštět si." Dívala se na mě očima plnýma starosti a upřímnosti. Naprosto mě zaskočila. Nikdy bych nečekala, že se v Chloé najde nějaká lidskost nebo alespoň tolik moudrosti na vyřčení takovýchto slov. Ale...přece jenom se mi omluvila a změnila se, neměla bych ji odsuzovat kvůli její minulosti.

Během mého zaskočení se ke mě otočila zády a došla ke dveřím, kde se na mě naposledy ohlédla, usmála a s posledními moudrými slovy vyšla ze třídy. Nechala mě napospas mým myšlenkám...

„Zkus nad tím popřemýšlet..." Opakovalo se mi pořád v hlavě jako ozvěna. Zatočila se mi hlava, tak jsem si na minutku sedla. Dlaní jsem si podepřela hlavu a myslela na to, co mi řekla.

A najednou mi to docvaklo...

Má pravdu. Ona má vážně pravdu. Byla jsem na něj moc tvrdá. Měla bych to napravit... Rychle jsem vyskočila na nohy, popadla svůj růžový batůžek a s rozhodnou tváří a pevným rázným krokem vyrazila k šatnám pro deštník.

Ráznost a hlavně odvaha mě opustila ve chvíli, kdy jsem se chystala spolu se svým červenočerným puntíkovaným deštníkem opustit budovu školy a vkročit do toho neúprosného deště, jež svými kapkami nekompromisně bodal do lidí bez deštníku, procházejících po ulici. Zamrzla jsem uprostřed pohybu a nehnutě hleděla před sebe...

*z pohledu vypravěče*

Proč naše Mari nebyla schopna pohybu? Protože mezi těmi lidmi byl i on. Adrien...

Jenže ten se od ostatních lišil jednou jedinou věcí- stál uprostřed ulice přímo naproti vchodu školy otočen zády k ní a s rukama v kapsách nehnutě zíral na šedou oblohu.