Láska nezná hranice ✔

Kapitola osmá

*z pohledu Marinette*

Slzy se mi už rozkutálely po tvářích. Dívala jsem se do jeho očí a hledala nějaký záchytný bod. Chat se na mě opatrně usmál a tím mi mě tiše pobídnul k vyprávění. Opět jsem raději sklopila pohled na své jemně třesoucí se ruce, položené v klíně. Pak jsem se zhluboka nadechla a byla připravená mu říct všechno, co mě tíží.

„N-no, víš...chodím do třídy s jedním klukem...jmenuje se A-adrien Agreste..." udělala jsem krátkou odmlku a podívala jsem se na Chata. Ten se na mě pořád upřeně díval, jen už se přestal usmívat. Tak jsem pokračovala.

„D-do něj byla jsem z-zamilovaná už ho-hodně dlouho. N-no a o-on se poslední d-dva dny ke mně ch-choval jinak. No a m-moje kamarádka Alya mi po-poradila, abych m-mu to konečně řekla. N-no a dneska po škole jsem...jsem se o-odhodlala k tomu, abych t-to udělala." Vylíčila jsem mu poněkud roztřeseným plačtivým hlasem. Chat se na mě smutně díval.

„Já...já jsem mu to tedy řekla a on...on-" ke konci se mi zlomil hlas a já nebyla schopna to dopovědět. Pak jsem se znovu naplno rozplakala a schovala si hlavu do dlaní. Když hodnou chvíli Chat nic neříkal, myslela jsem si, že odešel a ke všem emocím, které se ve mně mísily, se přidalo ještě i zklamání. Tohle jsem od něj nečekala...

Mou domněnku mi ale hned vyvrátily dvě svalnaté paže omotané okolo mě. Chat si mě přitáhl do velkého obětí a nevypadalo to, že by mě chtěl ještě někdy pustit, za což jsem mu byla v tuhle chvíli vděčná.

„Ššššš...to bude dobré, princezno. Všechno bude v pořádku." Utěšoval mě Chat.

„A-ale o-on mě o-odmítl..." vykoktala jsem ze sebe mezi vzlyky.

„Je to idiot. Nechápu, jak mohl odmítnout tak skvělou dívku jako jsi ty..." zašeptal mi něžně do ucha a mě zamrazilo, když se jeho horký dech otřel o mou tvář. Na to se mnou Chat začal pomalu houpat z jedné strany na druhou a z mých vzlyků zbyly už jen tiché slzy.

Asi po čtvrt hodině plné uklidňujících slovíček mi slzy přestaly téct úplně a já se od Chata opatrně odtáhla. Ten se na mě podíval svýma zelenýma očima, které byly plné starosti o mou maličkost.

„Už je to lepší, princezno?" ptal se hned s neskrývaným zájmem.

„Mnohem. Děkuji." Opověděla jsem.

„Nemáš za co. Mou povinností je zachraňovat princezny v nesnázích." Řekl s malým úsměvem a potom na mě mrkl. Nad tím jsem se i trošičku začervenala. S Chatem jsme si povídali asi ještě další půl hodinu, než mi řekl, že už bude muset jít domů. Byl už začínající večer a nedivila bych se, kdyby se po něm někdo sháněl.

„Mockrát děkuji Chate, že jsi přišel. Ani nevíš, jak jsi mi pomohl." Řekla jsem mu, když jsme vylezli na balkónek.

„Bylo mi potěšením, moje princezno." Uklonil se mi. Tak milý a pozorný ke mně dlouho nikdo nebyl, když nepočítám Tikki. Ani Alya ne.

„Ahoj Chate." Usmála jsem se na něj.

„Ahoj princezno. Brzo se uvidíme. Slibuju." Naposled na mě mrkl a pak zmizel v šeru.

Co myslel tím, že se brzo uvidíme? Vrtalo mi hlavou...

.................................................................................................................

Tak a další kapitola je zde. Omlouvám se, že je trošku kratší, ale můžu vás utěšit tím, že další bude zase trošku delší :D. Taky promiňte, že nebyla dřív, ale byli jsme celý den pryč a já měla čas ji sem dát až teď. Tak doufám, že mě neukamenujete :).

Tak doufám, že se i tak kapča líbila :).

A ještě jsem vám chtěla moc poděkovat, protože jste překročili 534 přečtení a 55 hlasů!!! Neuvěřitelně moc mě to těší. Jsem nadšená. Nečekala jsem, že to bude tak moc. Vlastně jsem neočekávala žadná přečtení a hlasy :D.

Moc mě potěší další komentíky a hvězdičky :).

Ještě jednou moc děkuji a mějte se mňauózně! :3 :3 :3

Vaše Lucy :*