Láska nezná hranice ✔

Kapitola sedmnáctá

Tahle kapča je věnovaná mojí milé kamarádce TheDuff21, která mi pomohla s mou nerozhodností a se kterou jsem si padla do noty už od prvního komentáře :).

*z pohledu Ladybug/Marinette*

Pořád jsem stála a zaraženě koukala se směrem, kterým odskákal Chat. Utekl tak rychle, že jsem mu ani nestihla říct ahoj.

A navíc, co to s ním dneska bylo? Žádný flirt? Žádný dotaz k mé identitě? Žádné zasněné pohledy?! Byla jsem tak zabraná pokládáním otázek sama sobě, že jsem ani nezaznamenala, že už mi minimálně dvakrát píplo mirákulum a tím pádem se mi zkracoval čas do doby, než se proměním. Najednou ke mně přiběhla Alya s mobilem v ruce, na kterém měla zapnutou kameru.

„L-ladybug, L-ladybug! T-to bylo ú-úžasné!" snažila se popadnout dech.

„Jé, ty budeš Alya, že? Moje fanynka? Mimochodem, tvůj blog je úžasný." Pochválila jsem ji. Ta jen na prázdno otevírala pusu a nemohla ze sebe vydat ani hlásku. Už jsem chtěla něco říct, ale moje náušnice píply znova.

Sakra! Už jen dvě tečky! Musím rychle, jinak se přeměním tady na ulici a před zraky všech! Pomyslela jsem si.

„No nic. Promiň, ale už budu muset jít." Rozloučila jsem se s ní, ale Alya se pořád nezmohla na slovo. To už jsem se ale díky svému joju byla napůl cesty domů, protože naše pekárna stojí kousek od parku.

Zrovna, když jsem skočila oknem do svého pokoje, jsem se transformovala zpět na Marinette a Tikki vyčerpaně spadla na mou postel. Hned jsem jí donesla sušenku na dobití energie.

„Tikki? Nepřišlo ti Chatovo chování divné?" Ptala jsem se své kwami. Tak zatím spokojeně dožvýkala sousto, které měla v pusince, aby mi mohla odpovědět.

„Ani ne. Jen měl asi na spěch. Ale ty můžeš být jen ráda! Aspoň se nepokoušel zjistit tvou identitu a ani tě neotravoval flirtováním!" řekla mi. Nad tím jsem se znepokojeně zamračila.

No to je sice pravda, ale co když mi to flirtování až tak moc nevadí? Kladla jsem si otázku.

Nebo spíš vůbec nevadí...napověděl mi zase ten tenký a otravný hlásek v mé hlavě. Tikki viděla můj rozhozený výraz a začala se smát.

„Copak Marinette? Nad čím zase přemýšlíš?" ptala se mě s lehkým podtónem pobavení.

„Ale nad ničím Tikki. Radši nad ničím..." konec té věty už jsem skoro šeptala. Tikki to nechala být a dál se tím nezabývala. Věděla, že by to ze mě nedostala.

Pomalu už se stmívalo, takže jsem rychle udělala úkoly, které mi donesla Alya, povečeřela, umyla se a šla si lehnout do postele. Nemohla jsem usnout a tak jsem, jak je mým zvykem, přemýšlela. O Chatovi, o Adrienovi, o mě a o Ladybug. Z přemýšlení jsem se propadla do spánku plného zvláštních snů.

/RÁNO/

Probudila jsem se chvíli před zvoněním mého budíku. Sluníčko už svítilo a svými paprsky pronikalo i ke mně do pokoje. Opatrně jsem se posadila a protáhla se. Samozřejmě nemohlo chybět ani zívnutí. Tikki ještě vzhůru nebyla, tak jsem si řekla, že ji nechám ještě spinkat. Vyhrabala jsem se z postele a pomalu si to šinula dolů na snídani. Bylo mi o hodně líp než včera, i když jsem měla žaludek sevřený strachem, že ve škole bude Adrien, ale to jsem zatím úspěšně ignorovala.

Dole jsem se jako obvykle pozdravila s mamkou, která se ujistila, že už mi opravdu nic není a můžu jít normálně do školy. Nasnídala jsem se, umyla se, pobrala si věci do školy i s malou taštičkou, kde si ještě sladce pochrupovala Tikki a mohla jsem vyrazit z domu.

Do školy jsem šla pomalu, měla sluchátka v uších a poslouchala pomalé písničky. Jak jsem tak šla, došla jsem před chod školy. Byla jsem tu dřív než obvykle, a protože jsem neměla, co dělat a široko daleko nikdo nebyl, začala jsem se pohupovat do rytmu hudby. Pomalu jsem se víc a víc odvazovala, až jsem začala opravdu tancovat. Nevnímala jsem, co se kolem mě děje. Nevnímala jsem čas. Nevnímala jsem nic, jen hudbu.

Po chvíli jsem pocítila tupý náraz a následně na to už jsem se válela na zemi přimáčknutá něčím tělem. Během pádu se mi sluchátka vytrhla z uší, takže teď ležela kousek ode mě. Osoba, která mě srazila k zemi, se nadzvedla na loktech a koukla mi do očí.

Byl to Nathanael. Hlavy jsme měli kousek od sebe a jen se na sebe dívali. Nath nevypadal, že by se chystal něco říct, jen na mě hleděl a pomalu rudnul. No já musela nějak zakročit. Přece jenom tu na mě v podstatě ležel a už se kolem nás tvořil menší hlouček lidí.

„Ehm...ehm..." odkašlala jsem si, aby se Nath konečně vzpamatoval a slezl ze mě.

„J-jo. P-promiň Ma-marinette." Zakoktal se, ale hned na to se začal zvedat. Pak mi podal ruku, aby mi pomohl vstát. Jakmile jsem se postavila, začala jsem oprašovat.

„O-opravdu se moc o-omlouvám." Ospravedlňoval se znova Nath, který byl mimochodem pořád rudý jako rajče a tak mu obličej nádherně kontrastoval se zrzavými hlasy.

„To je v pohodě." Usmála jsem se na něj a pak se rozhlédla jsem se po tom kroužku, který se kolem nás mezitím stihl udělat.

„No tak, lidi. Tady není nic k vidění!" rozehnala jsem je. Vzadu jsem zahlédla Adriena s naštvaným výrazem. Co naštvaným! Vypadal, jako by měl Natha na místě rozsekat na kousíčky, ty kousíčky hodit do skartovačky, pak to skartované spálit a popel hodit do Tichého oceánu! Taky měl zatnuté pěsti tak, až mu zbělely klouby a napnuté svaly na těle.

Co mu je? To žárlí?! Proběhlo mi hlavou.

Ne, to je určitě nesmysl. Vždyť mi předvčerejškem řekl, že ke mně nic necítí. Tak proč by měl žárlit? Pomyslela jsem si. No, radši jsem to nechala být a rozešla se směr schody a naše třída...

............................................................................................................

Ták tu je další kapča. Je to zatím ta nejdelší, kterou jsem napsala, tak si toho važte! :D

Jinak, doufám, že se líbila :).

Taky jsem vám chtěla říct, že pokud byste měli zájem o věnování, napište mi do komentářů! :) Já vám pak nějakou tu kapču věnuju (pokud se mi to tam povede dát... :D).

Mějte se mňauózně! :3 :3 :3

Vaše Lucy :*