Láska nezná hranice ✔

Kapitola šestá

*mezitím z pohledu Marinette*

Potoky slz mi valily po tvářích a já pořád běžela. Běžela jsem ani nevím kam a upřímně mi to bylo jedno. Doběhla jsem do nějaké uličky, kde jsem se zastavila a pak se po zdi sesunula na zem.

Tak jsem tam seděla, choulila se do klubíčka, kolena pod bradou a snažila jsem se ignorovat tu bolest srdce. Taky jsem se snažila dostat pod kontrolu své vzlyky, ale nešlo to. Až moc to bolelo...

Z mojí kabelky se vynořila Tikki a snažila se mě uklidnit. No ze začátku se jí to moc nedařilo...

„Notak Marinette. Přestaň plakat. To bude dobré. Všechno bude v pořádku." mluvila ke mně konejšivým hlasem Tikky.

„N-nic ne-nebude dob-ré." vydala jsem ze sebe mezi vzlyky. Opravdu mi bylo hrozně, a i kdybych chtěla přestat brečet, nešlo by to...

Já tebe ne...ta slova se mi ozývala v hlavě jako ozvěna pořád a pořád dokola.

Nemiluje mě...opakovala jsem si pořád dokola. Na to jsem se rozeštkala ještě víc. Moje vzlyky, které se nesly tichou a prázdnou uličkou, jsem se už tlumit nesnažila. Bylo mi jedno, jestli mě někdo uslyší. Všechno mi bylo jedno...

Tikki už začínala vypadat zoufale a upřímně se jí ani nedivím, když musela utěšovat takovou hromádku neštěstí.

„Marinette, vážně. Nesmíš se poddat negativní energii, jinak tě posedne akuma! Na to jsi nepomyslela?" kárala mě Tikki. Jakmile to řekla, tak mě to trklo. Měla pravdu!

Posedl by mě akuma a co pak? Začala jsem se pomalu uklidňovat, až jsem přestala brečet úplně.

„No vidíš, že to jde." byla jsem pochválena.

„Promiň Tikki. Byla jsem sobecká. Mohl mě posednout akuma a pak...radši ani nemyslet na to, co by bylo pak." Tikki se na mě soucitně podívala.

„Nebyla jsi sobecká. Já to chápu. Jen si příště musíš dávat větší pozor." řekla Tikki.

„Mám tě ráda Tikki."

„Já tebe taky Mari." přitulila se ke mně Tikki. Pak mi vlezla zpátky do kabelky a já jsem se pomalým krokem rozešla domů.

Rodiče byli pořád dole v pekárně, takže jsem měla doma soukromí. Došla jsem do svého pokoje a tam se zničeně svalila na postel. Opět mi začaly téct slzy po tvářích. Nevzlykala jsem, ale slzy se nedaly zastavit. Tikki na mě radši nemluvila, protože věděla, že z tohohle se musím dostat sama. Proto si letěla pro sušenku, aby doplnila energii a mě nechala, ať se vybrečím.

Už jsem takhle ležela asi čtvrt hodiny, když jsem uslyšela podivný zvuk přicházející z mého balkónku. Znělo to jako měkký dopad nějakého zvířete. Hrozně jsem se lekla, takže jsem i přestala ronit slzy, jen jsem si spěšně otřela tváře a šla se podívat, co způsobilo ten zvuk. Pootevřela jsem poklop vedoucí na balkónek a opatrně vykoukla ven.

První, co jsem spatřila, byli ty známé smaragdově zelené oči a já musela zalapat po dechu. Poklop jsem otevřela úplně a pak jsem ho spatřila v celé kráse.

Na mém balkónku stál...

.....................................................................................................................

A máme tu další kapču. Nechám vás napínat a další přidám až zítra odpoledne :).

Kdo si myslíte, že tam stál? :)

Komentáře a hvězdičky mě rozhodně potěší! :)

Mějte se mňauózně! :3 :3 :3

Vaše Lucy :*