Láska nezná hranice ✔

Kapitola dvacátá

Tuhle kapču chci věnovat jedné úžasné dívčině s obrovským talentem. Doporučuji od ní něco přečíst :). Takže tahle kapča je pro tebe TheDuff21 :*.

*z pohledu Marinette*

Kdo to mohl být? A proč mě sledoval? Co po mě chtěl? Hlavou mi vířily samé otázky, na které jsem neměla odpověď. Tikki jsem řekla, že mě někdo sledoval a ani ta z toho neměla dobrý pocit. Napadaly mě ty nejdrastičtější konce, ale Tikki se mě naopak snažila uklidnit, že to vůbec nemuselo být tak, jak to vypadalo.

Možná má Tikki pravdu. Ale co když to přece jen byl někdo od Papillona? Nebo to byl nájemný vrah?! Nebo...nebo... Rozhodla jsem se, že se tím teď nebudu trápit. Šla jsem se navečeřet, umýt a pak zachumlat do postele. Než jsem usnula, povídala jsem si s Tikki o dnešním dni a o Adrienovém podivném chování.

„Co víš, Marinette. Třeba na Nathanaela opravdu žárlil..." To byla poslední slova, která jsem slyšela předtím, než jsem se propadla do říše snů.

/RÁNO/

Už zase slyším ten otravný hlas mého budíku, který přeruší můj pokojný spánek.

Proč?! Pomyslím si podrážděně. Unaveně otevřu jedno oko a hned napoprvé nahmatám můj mobil. Budík vypnu, mobil zahrabu co nejhlouběji pod polštář, oko zavřu a spím dál.

„Marinette! Rychle vstávej! Vždyť přijdeš pozdě do školy!" zaznamenám tlumeně pisklavý hlásek u svého ucha.

„Hmmmm..." zavrtím se, pak se otočím na druhý bok a dělám, jakože nic.

„No ták, Marinette! Já vím, že mě slyšíš! A jestli se sebou nezačneš něco okamžitě dělat, tak opravdu přijdeš pozdě do školy!!!" Tikki už ztrácela trpělivost. Jakmile jsem si ale uvědomila ten fakt, že přijdu do školy pozdě, vystřelila jsem do sedu tak rychle, že se mi zatočila hlava.

„Děkuju Tikki. Nebýt tebe, tak spím dál a do školy nedojdu vůbec." Usmála jsem se na svou kwami. Následně jsem vyletěla z postele jako namydlený blesk, umyla se a běžela na snídani. Po ní jsem zase utíkala nahoru pro věci a samozřejmě pro taštičku s Tikki.

Tak teď jsem byla nachystaná a mohla jsem vyrazit. Před školu jsem došla asi deset minut před zvoněním a věděla jsem, že Alya už bude ve třídě, takže jsem se vydala po schodech nahoru. Musela jsem to ale vzít přes šatny, protože jsem si včera ve skřínce nechala deštník (nic lepšího mě nenapadlo :D).

Už jsem docházela k šatnám, jenže mě někdo chytil za zápěstí a odtáhnul za roh. Podívala jsem se na tu osobu a musela jsem zalapat po dechu...

Byl to Adrien a hypnotizoval mě svýma zelenýma očima. Jen jsem se zamračila a už se chtěla otočit na podpatku a odejít, ale nedovolil mi to. Pořád mě držel za zápěstí. Když jsem se mu pokoušela vytrhnout, jeho stisk jen zesílil.

„Marinette...musíme si promluvit..." podíval se na mě prosebně a pustil mou ruku. Odvrátila jsem od něj pohled, protože jeho psím očím bych nakonec povolila.

„Nemáme o čem mluvit." Řekla jsem rozhodně. Adrienův výraz se změnil na smutný a zoufalý.

„Prosím...potřebuji ti něco říct Mari-" byl přerušen falešně přeslazeným hlasem. Chloe.

„Adrienku! Kdepak jsi byl? Čekala jsem na tebe ve třídě." Hodila se mu kolem krku a mrkala na něj těmi svými umělými řasami. Myslela si bůhví, jak není svůdná. Pak se otočila na mě a nasadila vražedný výraz.

„Marinette Dupain- Cheng! Co si myslíš, že děláš? Adrienek je můj! MŮJ!!!" osopila se na mě. Už jsem jí chtěla vpálit nějakou dobrou urážku do toho jejího zmalovaného...ehmmm...obličeje, jenže zazvonilo na hodinu. Já se otočila a utíkala do třídy. Ty dva jsem tam nechala o samotě a bylo mi úplně jedno, jestli se budou líbat nebo co budou dělat. Nebo mi to jedno nebylo?

.......................................................................................................................

Tady máte další kapču :). Omlouvám se, že jsem ji přidala až teď, ale já celý víkend neměla čas... O:)

I tak doufám, že se kapitola líbila :). Chci vám moc poděkovat, že to čtete a že se vám to líbí...děkuji :). Mám vás moooc ráda :* :).

Komentíky a hvězdičky mě moc potěší :).

Mějte se mňauózně! :3 :3 :3

Vaše Lucy :*