Láska nezná hranice ✔

Kapitola třicátá

Ták a máme tu jubilejní třicátou kapitolu! To to ale uteklo... :D

Tuhle výjimečnou kapitolku bych chtěla věnovat všem těmto úžasný a zlatým lidem za jejich krásné komentáře:

CatNathaniel, TheDuff21, RegiHale, TomSmaragd, LiftyeGalaxy, Luboek5, sarka_ter, KaEngelis a LucyXYT.

Doufám, že jsem na nikoho nezapomněla a užijte si kapitolku! :3

......................................

*z pohledu Marinette*

Lampy na ulicích se rozsvěcovaly a Paříž, přestože slunce už pomalu zapadlo za obzor, zářila a bujela životem. Auta jezdila po ulicích, lidi v honosných šatech spěchali do divadla nebo se svým drahým protějškem na večeři, mladé páry se procházely po osvětlených ulicích, které v tuto dobu vypadaly tak romanticky a okolní domy s velkými okny odhalovaly nejednu domácnost, kde rodiče dávali svá malá zlatíčka spinkat.

Z vrcholku Eiffelovky to všechno bylo krásně vidět, ale já si nic z toho neuvědomovala. Nevěděla jsem, kde se nacházím, kolik je hodin a málem ani jak se jmenuju. Byla jsem v jiném světě, kdekoliv, ale rozhodně ne na planetě Zemi. Vnímala jsem jen Chata. Jeho pravou ruku ovinutou kolem mého pasu, levou zabořenou v mých černomodrých vlasech, jeho svalnaté tělo, které ke mně bylo přitisknuté tak natěsno, že ani papír by se mezi nás nevešel a hlavně jeho rty. Jeho sladké a hebké rty, které mě líbaly tak náruživě, jako by to bylo naposledy.

Polibky jsem mu se stejnou vášní oplácela. Chtěla jsem ochutnat každičký kousíček jeho božských rtů. Držela jsem ho kolem krku a jeho hlavu si za zátylek přitáhla hlouběji do polibku. Občas jsem jemně zatáhla za pramen jeho blonďatých vlasů a on mi vzdychl do rtů.

Najednou se Chat trochu odtáhl, aby nabral trochu kyslíku do plic a já udělala to samé. Jakmile načerpal trochu blahodárného kyslíku, opět se mi přisál na rty. Tentokrát ale s ještě větší vášní.

Z ničeho nic mi přejel svým jazykem po spodním rtu a žadonil o vstup. Usmála jsem se a tím mu dovolila proniknout jazykem do mé pusu. Okamžitě mi ji začal propátrávat. Nehodlala jsem se jen tak vzdát a tak válka jazyků započla. Naše jazyky se spolu proplétaly. Chvíli vyhrával on a chvíli zase já. Hlava se mi točila, rty mě brněly a kolena se mi podlamovala. Měla jsem je jako z želatiny a nebýt Chata, který mě držel za pas a pevně mě k sobě tisknul, skončila bych na zemi.

Vzdala jsem se a nechala Chata tuto válku vyhrát. Chatův jazyk něžně masíroval ten můj. V plicích už jsem měla minimum kyslíku a byla nucena se odtáhnout. Otevřela jsem oči a shlédla tu božskost přede mnou. Mnozí by si mysleli, že mám na mysli noční Paříž, ale ne. Myslela jsem Chata. To božské stvoření tak blízko u mě.

Jeho smaragdové oči zářily více než obvykle, kočičí zorničky měl rozšířené vzrušením, rty červené a napuchlé od našeho zuřivého líbání, blonďaté, ba až skoro zlaté vlasy, rozcuchané a svalnatá hruď v černém koženém obleku se rychle zvedala. Byla jsem na tom podobně. Když jsem popadla ztracený dech a byla schopná alespoň trochu iracionálně uvažovat, začal na mě mluvit ten božský a sametový hlas.

,,Mari...musím se tě na něco důležitého zeptat..." Zvedla jsem svůj zrak od země k nádherné tváři Chata a beze slova se mu zadívala do očí. Zračilo se v nich tolik lásky a něhy, ale i nejistoty. Zhluboka se nadechl a chytal se říct, co měl na srdci.

,,Princezno, uděláš mi tu radost a staneš se mou dívkou?" Zalapala jsem po dechu. Srdce se mi znova rozbušilo tak silně, až jsem myslela, že mi vyskočí z hrudi. Chtěla jsem mu odpovědět, ale vyschlo mi v krku a já ze sebe nemohla dostat jediné slůvko.

Chatův výraz se z nadějného pomalu měnil na bolestný.

Ne ne ne ne ne! Já ho nechci odmítnout! Chci říct 'Ano'. Chci to vykřičet do celého světa! Honilo se mi hlavou. Bojovala jsem se svými hlasivkami, až se mi nakonec povedlo říct tiché: ,,Ano".

Odkašlala jsem si a znovu, ale tentokrát hlasitěji, vykřikla.

,,Ano! Ano, ano, ano!" A culila se jako blázen. Chat se začal smát. V jeho očích se objevily jiskřičky štěstí. Přitáhl si mě do objetí, pak mě nadzvedl a zatočil se mnou ve vzduchu. Smáli jsme se, oba dva. Byli jsme šťastní.

Seděli jsme na okraji Eiffelovky, dívali se dolů a povídali si. Čas rychle utekl...

Už bylo pozdě večer, tak mě Chat opět vzal do náruče jako princeznu a odnesl mě až do mého pokoje, kde mě položil na postel. Skoro jsem spala, jak jsem byla unavená. Přikryl mě peřinou, vtiskl mi malý motýlí polibek na čelo a s tichým popřání dobré noci chtěl opustit můj pokoj. To jsem mu ale nemohla dovolit.

,,Hmmm...Chate? Prosím, zůstaň tu se mnou..." Prosila jsem ho s jedním otevřeným okem. Chat se zaculil a hned přihopkal k mé posteli. Lehl si za mě, přikryl se mou peřinou a beze slov mě objal...

Poslední věc, kterou jsem slyšela před ponořením se do říše snů, bylo: ,,Dobrou noc, Princezno..."

A tak jsme usnuli v objetí...

.................................................................................

Uffff... :'D

Tady je po strašně dlouhé době nová kapitolka :D

Já osobně jsem s ní spokojená, co vy? :)

No...málem mi z toho psaní upadla ruka, tak když tak omluvte překlepy :D

Děkuji :*

Mějte se mňauózně!!! :3 :3 :3

Vaše Lucy :*