Láska nezná hranice ✔

Kapitola třicátá devátá

↑ Pro větší zážitek doporučuju pustit písničku nahoře. Psala jsem to při ní. Je to Nightcore verze 'Talk Me Down' od Troye Sivana <3

Upozorňuji, že je to jedna z posledních kapitol! <3

.....................................................................

*z pohledu Chat Noira/Adriena*

Krev...Krev...Krev... Blikala mi v hlavě velká červená kontrolka s tímto slovem. Červená, hustá, horká a lepkavá tekutina, řinoucí se z rány na tmavovlásčině spánku. Nevěděl jsem, co dělat. Se slzama v očích jsem na ni zíral.

Jak mi nebohá Ladybug ležela v náruči, vypadala tak bezmocně a zranitelně, skoro jako nějaká hadrová panenka. Jako loutka, které někdo přestříhal lanka, jako spící kráska. Ruce a nohy jí z mé náruče ve zvláštních úhlech volně visely k zemi, hlavu zakloněnou dozadu. Rty měla suché, popraskané, svou růž ale neztratily, a lehce pootevřené. Oči zavřené a tmavé husté řasy se jí chvěly. Modré vlasy se jí nějakým záhadným způsobem uvolnily ze dvou roztomilých baculatých culíčků, svázaných červenými stužkami a teď jí v krásných vlnách, jako vodopád modři, rozpuštěné vlály ve větru. Sice pár pramenů vlasů na straně měla slepené krví a další krev jí stékala po tváři, přesto byla krásná...

Mohl bych se na ni koukat pořád, ale musel jsem jí pomoct. Pořád krvácela a já tu na ni jen hleděl. Ani jsem se nepokoušel setřít slzy, které se mi hromadily v očích, potom postupně opouštěly své útočiště a vydávaly se na cestu po mé bledé tváři.

Musel jsem se sebrat! Pomalu se kolem nás shlukovali lidi a dotěrní paparazzi. Rozeběhl jsem se s Ladybug na první místo, které mě napadlo a připadalo mi nejvhodnější. Nebylo to nějak zvláště daleko. Snažil jsem se pohybovat opatrně, aby to s mou Lady moc neházelo, ale nejspíše zbytečně, protože její hlava v tuto chvíli vypadala jako pingpongový míček. Co nejohleduplněji jsem tedy přeskákal posledních pár střech a nakonec se dostal přesně tam, kam jsem potřeboval.

S měkkým dopadem jsem doskočil na malý balkónek s padacími dvířky v podlaze. Na balkónek, který mi byl důvěrně známý, na balkónek, kde to všechno začalo. Na nic jsem nečekal a bez klepání vtrhnul dovnitř. Moc dobře vím, že se nesluší, vlézt bez dovolení dámě do pokoje. Mohla by se náhodou třeba převlékat, ale tato situace byla naprosto výjimečná a velice urgentní. Proskočil jsem dovnitř a Ladybug odložil na postel.

V pokoji se svítilo a vše bylo na svém místě, stejně jako když jsem odcházel. Jen jedna věc mi tu scházela. Marinette.

,,Marinette!" Zděšeně jsem vykřikl. Nic...

,,Mari?! Princezno?! Kde jsi?! Potřebuji pomoc!!!" Zvolal jsem po prázdném pokoji. Zase se nic neozývalo nazpět.

V rychlosti jsem zkontroloval celý pokoj a i koupelnu, ale po mojí Princezně nebylo ani památky. Vběhl jsem zpátky do pokoje a rozhlédl se - Ladybug stále bez hnutí ležela na posteli, Marinette nikde a já tu naprosto bezmocný.

Slzy, které mezitím už stačily přischnout na mých tvářích, nahradily nové slzy - slzy beznaděje. Bál jsem se o obě. O Ladybug, že mi tu vykrvácí a o Marinette, že se jí něco stalo.

Obě jsem určitým způsobem miloval. Obě jsem neskutečně moc miloval. Asi bych nepřežil, kdyby jedna z nich-

-Píp-Píp-

Uslyšel jsem velice známý zvuk, zvuk docházejícího mirákula. Jenže nebyl to můj prsten, nýbrž náušnice tečkované superhrdinky.

Nemyslel jsem. Můj mozek převzal autopilot, který ovládal moje tělo. Najednou to bylo snadné, všechno bylo snadné. Rychle jsem vletěl do koupelny a popadl první ručník, který jsem našel, v další chvíli už jsem jej tisknul na ránu mojí Lady a snažil se zastavit krvácení.

Jednou rukou jsem jí držel ránu, tou druhou ji hladil po vlasech a šeptal uklidňující slůvka. Věděl jsem, že se každou chvílí může proměnit a že ona by nechtěla, abych věděl její identitu, ale teď nešlo o to, co chtěla nebo nechtěla. Teď šlo o to, zachránit ji.

Mirákula naposled zapípala a já věděl, co to znamená. Tělo hrdinky zaplavila růžová záře, jenž mě natolik oslepila, že jsem musel odvrátit zrak. Nervozita mnou proudila a srdce mi bušilo. Detransformace skončila a já se mohl pomalu zrakem stočit zpět k ní.

To, co jsem spatřil, mi vyrazilo dech. Přede mnou ležela Marinette. Moje Marinette, moje Princezna...

Jak jsem mohl být tak slepý?! Pomyslel jsem si prvně. Tolik otázek a odpovědí se mi míhalo hlavou. Posadil jsem se na postel vedle ní a složil svou těžkou hlavu do dlaní.

Co sakra budu dělat?! Co sakra mám dělat?!

........................................................................................................

Nová kapitolka po tisíciletí! :D
Musím si zatleskat, že jsem se k tomu dokopala. No...ale za ten výkon už si ten aplaus moc nezasloužím :/

Promiňte, jestli jste čekali něco lepšího :/

Jinak...v další kapitole bude drama!!! :D

Tak jo. Doufám, že se alespoň minimálně líbila a že tam nejsou tam žádné chyby :)

Komentuje a hvězdičkujte ;D

Vaše Lucy :*