Láska nezná hranice ✔

Kapitola dvacátá osmá

Tahle kapitola je opět věnovaná mým zlatíčkům- CatNathaniel a TheDuff21 :)

Užijte si ji! :*

*z pohledu Marinette*

Už jsem neviděla ani jeho siluetu, protože se mi ztratil někde v dáli. Sklopila jsem svůj zrak na tu překrásnou rudou růži v mých rukou a pohladila jeden z plátků jejích okvětních lístků. Vypadala tak krásně mladě a čerstvě. Neodolala jsem pokušení přičichnout si. Voněla ještě lépe, než vypadala. Tak krásná sladká vůně...

Jakmile jsem dofetovala tu omamnou vůní a chtěla vykročit směr domov, zastavil mě něčí pisklavý hlas volající mé jméno a rychlé kroky. Otočila jsem se za hlasem a spatřila tu osobu snažící se mě dohnat. Chloé.

Zamračila jsem se. Moje tvář se na chvíli rozjasnila a nahodila nový zděšený výraz. Otočila jsem se na ústup a začala zbaběle prchat.

„Ne! Ne! Mari-marinette! Po-počkej pros-ím!" volala za mnou a sotva popadala dech. Bylo mi jí líto a zároveň jsem byla zvědavá, co po mě zrovna ona chce, tak jsem zpomalila, zastavila a nakonec se otočila. Chloé byla celá rudá v obličeji a na svých vysokých podpatcích se už pomaleji belhala za mnou. Jakmile se doplahočila až přede mě, zlomila se v pase a snažila se popadnout ztracený dech.

Asi není zvyklá na tak rychlý pohyb...nebo spíš na vůbec žádný pohyb...plus ty její lodičky. Na tom se snad nedá ani chodit, natož běhat! Za to má můj obdiv...pomyslela jsem si a nechala ji vydýchat.

Chloé se napřímila a podívala se na mě pohledem, ze kterého jsem vyčetla, že má něco na srdci. Mírným pokývnutím jsem jí naznačila, aby začala mluvit.

„Víš...Marinette..." začala opatrně. Bylo na ní vidět, že je nervózní. Nebyla to ta sebevědomá, namyšlená a protivná holka, kterou jsme všichni znali. Nejistota z ní přímo vyzařovala.

„Já-já bych se ti chtěla u-upřímně omluvit. Za-za všechno. Za to, jak jsem na t-tebe byla protivná, p-ponižovala tě před o-ostatními a-a...promiň. Opravdu mě to mrzí. Myslíš, že bys mi dala d-druhou šanci?" Když to dopověděla, koukala jsem na ni s otevřenou pusou. Tak to jsem teda nečekala...

Místo Chloiných ledově modrých očí na mě hleděly upřímné, vážné a prosebné. Nějakou chvíli jsem se k ničemu neměla. Hledala jsem slova...

„P-pochopím, když mi ř-řekneš, že to o-odpustit nejde. Ani jsem ne-nepředpokládala, že mě vy-vyslechneš." Smutně sklopila hlavu k zemi a trošku se nahrbila. Musela jsem se usmát. Je pravda, že se ke mně vždy chovala odporně, ale teď...teď se mi omluvila. Místo ní tu přede mnou stála jiná holka. Holka, která prosila o druhou šanci...

Položila jsem jí ruku na rameno, jemně se usmála a pronesla ta slova: „Chloé...odpouštím ti."

Chloé zvedla hlavu, zamrkala a potom se jí po tváři rozlil šťastný úsměv.

„T-ty mi vážně odpouštíš? T-takže už se na mě n-nezlobíš?" tázala se mě překvapeně.

„Ano. Odpouštím ti. Už se nezlobím. Každý si někdy zaslouží druhou šanci. Takže...kamarádky?" Usmála jsem se na ni mile. V jejích očích se najednou vystřídalo tolik emocí- radost, štěstí, vděčnost...

„Jasně!" A hlasitým výkřikem se mi vrhla kolem krku. Obětí jsem jí opětovala. Následně jsme se od sebe odtáhly, Chloé se se mnou rozloučila s obrovským úsměvem na tváři, vyzula lodičky a bosa běžela zpátky ke škole.

Překvapeně jsem se rozhlédla kolem sebe a pak se začala nahlas smát.

Svět se opravdu zbláznil...

S touto myšlenkou jsem si dala opět sluchátka a vykročila mým původním směrem- domů...

...........................................................................................................

Ták a další kapča je tady! :3

Doufám, že mě za hodnou Chloé nezardousíte. Myslím, že ona si zaslouží druhou šanci, protože každý dělá chyby. Nemusíme na ni všichni pohlížet tak škaredě :).

V další kapči už bude Chat a o Chloé už tam moc zmínek nebude. Když ona se mi sem tak krásně hodila :D

I tak doufám, že se kapča líbila :)

Budu moc ráda za hvězdičky a komentáře ;D

Mějte se mňauózně a užívejte si prázdnin! :3 :3 :3

Vaše Lucy :*