Láska nezná hranice ✔

Kapitola dvacátá pátá

Tuhle kapitolku bych chtěla věnovat dvěma úžasným lidem s velkým talentem, kteří mi za pár dnů dokázali přirůst k srdci. Pro vás TheDuff21 a CatNathaniel . Děkuji vám za všechno :).

*z pohledu Chat Noira/Adriena*

Mrštně jsem skákal ze střechy na střechu po noční Paříži a vůbec nevnímal, jakým směrem se ubírám. Jediné, na co jsem dokázal myslet, byla Marinette.

Moje princezna...

To, jak mě k sobě tiskla v objetí, jak mě výskala ve vlasech a jak jí v měsíčním svitu zářily oči. Jako tisíce nádherných hvězd. Na jejím balkónku už jsem nemohl odolat pokušení dotknout se jejích rtů. I ten krátký dotek mi stačil k tomu, abych zjistil, že rty má měkké a hebké jako cukrovou vatu a taky sladké jako jahody.

Ze zasnění nad mou láskou mě vytrhlo pípání mého mirákula. Po zastavení a zorientování v prostoru jsem zjistil, že stojím na střeše domu přesně naproti toho našeho. Pomocí své tyče jsem se dostal až do mého pokoje, kde jsem se vzápětí na to proměnil.

„Únava! Spát! Ale první chci Camembert!!!" vřískal Plagg, který vyletěl z mého prstenu a rozplácl se na mojí posteli. Bez řečí jsem donesl hned dva. V Plaggovi to zadunělo a po Camembertu nezbyla ani památka. Už jsem si ho dál nevšímal, sedl si na židli za psací stůl a zamyšleně se koukal z okna na ty krásné hvězdy. Moje myšlenky opět zabloudily k ní...

Její oči, rty, hlas, smích, úsměv, jemnost, něžnost, roztomilost...ona celá...

Proč jsem nic z toho dřív neviděl?

Teď už vím, že ji miluju...Ale co cítí ona ke mě?

*z pohledu Marinette*

O-on mě po-políbil?! Došlo mi až po nějaké chvíli civění směrem, kterým můj Romeo utekl. Moje ruka vystřelila k mým rtům a zlehka po nich konečky prstů přejela.

Vážně to udělal...ruku jsem s povzdechnutím volně spustila podél těla. Omámeně jsem se otočila, odpotácela se k padacím dvířkům, kterými jsem se nemotorně dostala zpět do pokoje. Rozplácla jsem se na posteli a přemýšlela.

Proč to udělal? Cítí snad ke mě něco? Myšlenky se mi hlavou míhaly světelnou rychlostí. Jedna byla rychlejší než druhá.

Jeho oči, rty, hlas, svaly, citlivost,...najednou jsem se zarazila. Projel mnou pocit zmatení.

Proč nad ním vůbec přemýšlím?! Proč se tím zátěžuju?! Ptala jsem se sama sebe.

Ehmm...protože ho miluješ? Ozval se tenoučký hlásek v mojí hlavě. Na to jsem neměla, co říct. Nenacházela jsem slova.

Obličej jsem zatlačila do polštáře a začala do něj tlumeně křičet. Potřebovala jsem to nějak ze sebe dostat. Když jsem skončila, přetočila jsem se zpátky na záda. Ulevilo se mi.

Asi...asi ho miluju...To byla poslední myšlenka předtím, než jsem vyčerpáním usnula.

/Druhý den ráno/

"Ehhhh..." zabručela jsem ze spánku, když mě něco polechtalo na tváři a otočila se na druhý bok. Chvíli nic a pak mě to začalo lechtat znovu, ale tentokrát na krku.

"Ehmmm..." zavrtěla jsem se a následně se zavrtala hlouběji do peřiny.

Přece si nebudu kazit krásný spánek nějakým blbým hmyzem...řekla jsem si v duchu a spala dál.

Jakmile jsem ucítila cosi vlhkého na tváři, ohlnala jsem se po tom rukou, ale máchla jsem na prázdno. Ani to mě však nedonutilo otevřít alespoň jedno oko a podívat se po příčině mého buzení. Až tichý smích, který se ozýval kousek od mého ucha, mě vyděsil na tolik, abych otevřela oči.

Když jsem je otevřela, hrozně jsem se lekla a taky že oprávněně. Kousek od mého obličeje se totiž nacházel....

..................................................................................................

Tak tady je zase po miliardě let nová kapča... :D

Co myslíte, že tam bylo? :D
Beztak to všichni zase uhodnete :D

Doufám, že se alespoň trošku líbila a budu moc ráda za vaše komentíky a hvězdičky :)

Mějte se mňauózně!!! :3 :3 :3

Vaše Lucy :*