Láska nezná hranice ✔

Kapitola sedmá

*z pohledu Marinette*

...Chat Noir.

Byla jsem hodně překvapená, protože mě vůbec nenapadlo, že by to mohl být on.

Co tady dělá? Že by tu byl někde akuma? Strachovala jsem se.

„Ahoj princezno." pozdravil mě s nesmělým úsměvem.

„Ahoj Chate. Co tu děláš? Je tu snad někde akuma?" starala jsem se a pokoušela se o aspoň malý úsměv, který přes tu bolest v srdci nešel zrovna snadno.

„Ne, nemusíš se bát. Přišel jsem se podívat, jak se má moje princezna a taky kdyby ji něco trápilo, pomoct jí." Řekl a bylo vidět, že není zrovna ve své kůži.

Jak může vědět, že mě něco trápí? To je to na mě tak vidět? Přemýšlela jsem.

A co se stalo jemu, že není tak sebejistý a koketní? Vrtalo mi hlavou.

„Ne Chate, nic mi není. Jsem naprosto v pořádku." Odpověděla jsem přesvědčivě a snažila se o něco větší a přesvědčivější úsměv. Chat si mě přeměřil ne moc důvěřivým pohledem.

„Vážně?" ptal se nepřesvědčeně.

„Vážně." znovu jsem se pokusila o úsměv. Chat si povzdechl. Vypadalo to, že mi to vážně nebaštil.

No i tak to ze mě nedostane. Nebudu ho zatěžovat svými nepodstatnými problémy...říkala jsem si v duchu. Ale Chat se jen tak nenechal odbýt a začal to tedy zkoušet jinak.

„Tak...můžu jít na chvíli dovnitř?" dotazoval se mě s nadějí. Na to jsem si zase povzdechla já. O další úsměv už jsem se nepokoušela. Nemělo by to cenu.

„Je to nutné? Chci být sama." Odpověděla jsem úsečně, ale přesto unaveně. Dnešní den, který zahrnoval boj s akumou, vyznání, odmítnutí a pláč, byl dosti vyčerpávající. A navíc jsem chtěla strávit zbytek dne brečením do polštáře v naději, že mi to pomůže od bodavé bolesti v hrudi.

Chat zklamaně svěsil ramena a i ouška sklopil. Pak se na mě smutně podíval.

„Dobře. Když chceš být sama, nebudu tě rušit. Jen mám o tebe starost a taky jsem ti chtěl pomoct. Nejsem slepý, všiml jsem si tvých červených a uplakaných očí, plných bolesti a taky toho tvého neupřímného úsměvu. Tak jsem myslel, že kdyby se někomu, svěřila, bylo by ti líp." Otočil se k odchodu a mě došel význam jeho slov.

Měl o mě starost a chtěl mi pomoct...problesklo mi hlavou.

„Ne, Chate! Neodcházej...promiň. Jen je toho na mě dneska trochu moc..." zastavila jsem ho na poslední chvíli, už se totiž chystal přelézt zábradlí balkónku. Otočil se na mě a mile se usmál.

„Jestli chceš, můžeš jít dovnitř." Nabídla jsem mu a pokynula k padacím dvířkům vedoucích do mého pokoje.

„Děkuji mnohokrát, princezno. Pokud tedy mohu, půjdu rád." Opověděl Chat a uklonil se mi. Nad tím jsem se musela pousmát.

Společně jsme vlezli do mého pokoje a usadili se na posteli. Hodnou chvíli jsme si jen hleděli do očí a já se v těch jeho pomalu ztrácela. Kdo by taky ne? V takových nádherných smaragdově zelených očích by se dalo klidně i utopit. A to mi zase připomnělo Adriena a můj výraz se proměnil na bolestný. Proto jsem raději sklopila oči a pokoušela se zastavit slzy, které se opět draly na povrch.

„Tak mi pověz, copak se děje princezno." Zašeptal jemně Chat. Pak mi opatrně nadzvedl bradu tak, abych se mu znovu dívala do očí. Ty byly plné starosti, neskrývaného zájmu o mé trápení a ještě další emoce, kterou jsem v tuhle chvíli nedokázala identifikovat...

................................................................................................................

Ahojky! Máme tu další kapču :). Doufám, že se líbila, protože psaní téhle kapitoly jsem si opravdu užila.

Budu ráda za komentíky a hvězdičky! :)

Mějte se mňauózně! :3 :3 :3

Vaše Lucy :*