Láska nezná hranice ✔

Kapitola dvacátá sedmá

*z pohledu Chat Noira/Adriena*

Ještě celý omámený jsem vyskočil z Marinettina pokoje oknem do raního oparu a pomocí tyče doskákal domů. V pokoji jsem se detransformoval, popadl tašku s věcmi do školy a letěl před dům, kde už na mě čekala otcova limuzína, která mě dovezla až před vchod do školy. Přišlo mi podivné, že jsem doma nenarazil ani na Nathalie ani na otce, ale dál jsem to neřešil.

Do třídy jsem doběhl přesně se zvoněním. Marinette už seděla na svém místě za mnou vedle Alyi s hlavou podepřenou pod bradou a nepřítomně hleděla do zdi. Byla jako vždy nádherná. Když jsem prošel kolem ní, upřela na mě svá velká modrá kukadla. Jemně jsem se na ni usmál a otevřel pusu, abych ji pozdravil, ale ona se rychle otočila do uličky a pokračovala v předchozí činnosti.

Úsměv mi zamrzl na rtech. Koutky úst se mi skroutily do smutného výrazu, zklamaně jsem svěsil ramena a sedl si na své místo vedle Nina, se kterým jsem se spěšně pozdravil, protože do třídy nakráčela učitelka a hned začala vysvětlovat novou látku.

Já se nemohl vůbec soustředit. Všechno šlo jedním uchem dovnitř a druhým zase ven. Možná ani tím jedním dovnitř ne. Nevnímal jsem nikoho a nic. Musel jsem myslet jen a jen na ni.

Na Marinette...na moji lásku...moji princeznu... culil jsem se jako naprostý debil, ale při vzpomínce na ni to nešlo jinak. Úsměv mi ale za chvilku zase klesl.

Ale...ona mě mé v normální podobě nesnáší...tahle myšlenka mě žrala a zarývala se mi pořád hlouběji do kůže. Nakonec jsem ji ignoroval, protože jsem si znova vzpomenul na ten polibek. Ocitl jsem se zase ve svém vlastním světě mimo realitu. Začal jsem tát jako zmrzlina na sluníčku. Motýli v břiše se vrátili-.

Tok mých myšlenek byl přerušen ne zrovna šetrným dloubnutím do žeber. Vrátil jsem se zpět na zem, do hlavního města Francie, do Paříže, do školy a do první lavice na své místo u Nina. Zatřepal jsem hlavou, abych aspoň na chvíli zapudil myšlenky na Mari. Rozhlédl jsem se po třídě a zjistil, že se na mě dívá celá třída, učitelka stojí přede mnou s naštvaným výrazem a Nino se mi snažil naznačit, že bych měl odpovědět. No já nevěděl, na co...

„Ehmm...já...já se omlouvám, ale...nedával jsem pozor. Slibuji, že už se to nestane..." vykoktal jsem ze sebe s tváří červenější než rajče a pak stydlivě sklopil hlavu.

„No dobře. Pro tentokrát ti to odpouštím, ale ať už se to neopakuje." Povzdechla si učitelka a odešla zpátky za katedru, kde pokračovala výkladu. Moje mysl ale uklouzla zase k ní...

Dnes...dnes ji překvapím...a...a řeknu jí, co k ní cítím. Déle bez ní už totiž nevydržím...

*z pohledu Marinette*

Při vyučování jsem moc pozor nedávala. Myslela jsem jen na Chata...

Co měl znamenat ten polibek? Miluje mě? Cítí ke mě to, co já k němu? A cítím k němu opravdu lásku? Nebo ne to jen vášeň a touha? Jedna otázka následovala druhou, druhá třetí a třetí čtvrtou...

Postřehla jsem akorát, že učitelka napomenula Adriena, ale to je asi tak všechno, co jsem z té hodiny měla.

Celý den probíral v podobném duchu.

Když jsem šla ze školy, v uších jsem měla sluchátka, hlavu sklopenou k zemi a užívala si ty klidné tóny mojí oblíbené písničky. Najednou jsem narazila do nějakého pevného těla. Dotyčný mě chytil za jedno předloktí, abych nespadla a přitáhl si mě k sobě.

Zvedla jsem hlavu a střetla jsem se se smaragdově zelenýma kočičíma očima.

,,Ahoj princezno." Řekl se svůdným úsměvem Chat.

,,To je pro tebe." Podal mi nádhernou rudou růži. Než jsem mu stačila poděkovat, nebo ho alespoň pozdravit, začal mluvit znova.

,,A mám pro tebe překvapení, tak mě v osm hodin čekej na svém balkónku." Mrkl na mě a s tím odskákal pryč...

..............................................................................................
Tak a další kapča je za námi :). Vážně nevím, proč tu kapitolu většinou končím Chatovým dramatickým odchodem... :D

Jinak doufám, že se líbila :).

Budu moc ráda za vaše komentíky a hvězdičky :).

Mějte se mňauózně! :3 :3 :3

Vaše Lucy :*