Láska nezná hranice ✔

Kapitola dvacátá druhá

*z pohledu Adriena*

Seděl jsem v otcově limuzíně a smutně koukal z okna na ponuré ulice Paříže. Dnešní den nebyl prozářený sluncem, naopak jakoby ani slunce nemělo náladu vykouknout zpoza tmavých mraků. Ani se mu nedivím. Můj den byl stejný, jako to počasí. Úplně na houby. Navíc dnes je to přesně deset let od smrti mé maminky. Chybí mi, moc mi chybí. Pomalu mě pohlcuje pocit samoty a nechtěnosti. A to ještě tento den zdaleka neskončil. Spousta věcí se ještě může stát.

Limuzína konečně zastavila před bránou našeho velkého domu a já mohl vystoupit. Pomalým tempem jsem si to šinul ke vchodu, když v tom se spustil hustý déšť. Než jsem doběhl pod střechu, byl jsem promáčený až na kost. V hale na mě čekala Nathalie, která vypadala, že nemá náladu se se mnou nějak zvlášť vybavovat.

„Dobré odpoledne pane Adriene. Váš otec Vám vzkazuje, že se za ním hned máte zastavit v pracovně." Řekla mi chladně. Jen jsem jí na to kývl a už se vydal k otcově pracovně. Mokrý nemokrý, otec by se zlobil, kdybych nepřišel hned.

Co mi může chtít? Doufám, že se nedozvěděl o tom incidentu s Chloé... Už tak mám blbý den... Pomyslel jsem si. Mezitím už jsem dorazil před dveře otcovy pracovny a jemně zaklepal na dveře. Odvahu vzít za kliku jsem dostal až chvíli po tom, co jsem zaslechl tlumené „dále" přicházející z pracovny. Opatrně jsem otevřel a vstoupil dovnitř, kde jsem za stolem našel mého otce s jeho obvyklým přísným výrazem ve tváři. Tiše jsem jej pozdravil a on mi pokynul rukou, abych přišel blíž. Učinil jsem tak a otec si mě přeměřil zkoumavým pohledem. Nakonec si povzdechl a zakroutil hlavou.

„Musíme si promluvit, Adriene." Začal otec vážně a sklopil zrak na stůl. Už jsem se začínal bát, co z něj vyleze, a myslím si, že docela oprávněně, protože do pracovny si mě nechává volat jen zřídka kdy a většinou když něco provedu.

„Jde o tvou matku." Když řekl tuhle větu, ztuhl jsem. Tak teď už se opravdu bojím, co bude následovat. Otec svůj pohled opět přemístil na mě a v očích se mu na chvilku mihl smutek.

„Co s ní? Dnes opět normálně uctíme její památku, ne?" ptal jsem se vystrašeně. Každým rokem totiž na její počest jdeme s otcem položit velký puget červených růží na její hrob v hrobce za domem, zapálíme svíčky a pak spolu povečeříme. Jedině tehdy spolu s otcem trávíme s nejdéle času. K jejímu hrobu chodím docela často a mluvím k ní. Vždycky mám pocit, jakoby tam byla se mnou a poslouchala mě. Cítím se pak míň opuštěně...

„Ne, Adriene. Měli bychom zapomenout." Pronesl s lehkým smutkem v hlase.

„Cože?! Proč?!" vyděšeně jsem se na něj díval a do očí se mi pomalu hrnuly slzy.

„Už je to dlouho, tak proč znovu otevírat staré rány?" řekl už bez emocí. Zůstal jsem na něj zírat s otevřenou pusou.

Proč?! To mu ani nestojí za to, aby jí položil kytici na hrob?! Po chvíli jsem se probral a se slzami v očích vyběhl z pracovny nahoru do svého pokoje. Nezapomněl jsem hlasitě prásknout dveřmi jak od pracovny, tak od pokoje. Tam jsem se svalil na postel. Slzám jsem nechal volný průběh. Z pod mojí košile vylétl Plagg a už se chtěl dožadovat Camembertu, jenže když mě spatřil, radši mě nechal na pokoji.

Ublížil jsem Marinette...Ublížil jsem Chloe...Ani jedna si to nezasloužila, i když Chloe je Chloe, ale i tak má přece nějaké city...začal jsem brečet ještě víc.

A moje maminka...není tu, aby mi mohla říct, že všechno bude zase v pořádku...můj pocit samoty se prohluboval.

No tak vzchop se! Říkal jsem si v duchu, ale nešlo to. Nakonec mě napadl jediný člověk, který by mi mohl pomoct...

Mari...moje princezna...

Utřel jsem si slzy, zvedl se z postele a transformoval se a už jsem skákal ze střechy na střechu směr Marinettin balkónek.

*mezitím z pohledu Marinette*

Seděla jsem za svým psacím stolem, rukou si podpírala hlavu a hleděla do blba. Opět jsem přemýšlela. Když nad tím tak přemýšlím, poslední dobou nedělám nic jiného, než že přemýšlím.

Dnešní den byl hodně zajímavý, co se týče Adriena. Chtěl si se mnou promluvit...Pak ale ta Chloe...a to co jí Adrien řekl...bylo to od něj kruté...

Ale ho to taky mrzelo...

Copak teď asi dělá? A co dělá Chat Noir? Přijde mě navštívit? Kladla jsem si spoustu otázek. Najednou jsem zaslechla slabé zaklepání na poklop mého balónku.

Že by Chat? Ale vždyť tam leje tak, že by ani kočku nevyhnal! Rychle jsem se rozeběhla k poklopu, abych mu mohla otevřít, ale to bych nebyla já, kdybych se tam nerozplácla na rovné podlaze...

Naštěstí se mi nic nestalo, takže jsem se zvedla a teď už doopravdy šla otevřít. Odklopila jsem poklop a vykoukla ven, jenže nikoho nevidím. Zamračila jsem se a rozhlédla se. Tentokrát jsem koutkem oka postřehla pohyb něčeho černého po mé pravé straně. Otočila jsem se tím směrem a najednou se přede mnou vztyčila osoba s mokrými blond vlasy v černém koženém obleku, pod kterým se rýsovaly vypracované svaly, po kterých stékaly kapičky vody.

Chat Noir. Usmála jsem se na něj.

„Ahoj Chate-" chtěla jsem ještě něco říct, jenže pak jsem si všimla jeho očí plných slz, které pomalu přetékaly a mísily se s dešťovými kapkami...

..........................................................................................................

Ták tady máte po sto padesáti letech novou kapču! :D

Doufám, že se vám líbila a že jste na mě nezanevřeli, když jsem tak dlouho nevydala novou... O:)

Ale je delší než obvykle, takže... :D

Taky jsem vám mooooc chtěla poděkovat za překročení 440 HLASŮ a 3,9 K PŘEČTENÍ!!! Jste úžasní!!! Miluju vás! :*

Budu ráda za komentíky a za hvězdičky! :)

Mějte se mňauózně! :3 :3 :3

Vaše Lucy :*